Kája Mařík
Úvod > Vědecko-publicistické okénko > Znovu Kája Mařík

Znovu Kája Mařík

Zdeněk Kovalčík

ITEM Ostrava, 1992

Zobrazení dítěte v české literatuře pro mládež

V polistopadovém vývoji se na českém knižním trhu objevila díla, která si z různých, ale především ideových důvodů nemohlo přečíst několik generací čtenářů – tituly Jaroslava Foglara, Amálie Kutinové, Felixe Háje a dalších.

Na rozpory v ediční praxi i v kritice dětské literatury v uplynulých letech upozornil Zdeněk Heřman ve své besedě na Šrámkově Sobotce v roce 1991. Nazval ji nezvykle – „Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošlo“. 1/ Konstatoval, že zápas dvou oblíbených dětských hrdinů „se odehrával u stolu plného razítek“. Díky politickému vývoji zvítězil Bobeš, přestože oba srovnávaní hrdinové mají mnoho společného; tradiční prostředí, v němž dominuje střídání ročních dob, práci, zábavu dětí a dospělých, typy výjimečně činorodých a zvídavých dětských protagonistů. Kája Mařík svým „znovuzrozením“ zatlačil Bobše. Již v době svého vzniku byl Kája přijímán se zvláštním respektem, stal se fenoménem pro dětské čtenáře třicátých a čtyřicátých let. O tom svědčí i ukázka z I. dílu trilogie Elišky Horelové Zdivočelá voda, jež zachycuje dramatické události podzimu 1938. „Když jsme se pak zase vraceli s maminkou z Mělníka domů, teda do Bukové, vzpomněl jsem si na album, kompas a na Káju Maříka. Album, kompas už asi někdo má. To se hodí každému. Ale Kája zařve, jako zařvou všechny české knížky. 2/

Nabízí se tedy otázka, jak pohlížet na literaturu typu Káji Maříka. Má své oprávnění? Proč a na jakém základě vznikla? Sledované tituly patří k žánru prózy ze života dětí, jenž v četbě mládeže náleží mezi nejfrekventovanější. Hrdinové příběhů se čtenářům stávají partnery, s nimiž mohou konfrontovat své zkušenosti; to se týká především realistické prózy. Téměř po celé 19. století však převládal exemplární přístup autorů (kněží a učitelů) k dětem. Čtenáři byli záměrně didakticky vedeni k zbožnosti a poslušnosti, k šetrnému zacházení se zvířaty, byli varováni před „nástrahami“ světa.

První pokusy o realistické zachycení dětství jsou patrné až na počátku 20. století, a to v dílech Josefa Krušiny ze Švamberka, Pavla Suly a nejšťastněji v humorně laděném seriálovém vyprávění Franty Župana Pepánek nezdara (1907). Hrdina reprezentuje živé a přirozené dětství, poprvé není vždy zcela ideální (setkáváme se se lží, pokusem o krádež a jinými nectnostmi). Pepánek je však i přemýšlivý a citlivý ke křivdám světa. Autor vyšel ze svých prožitků i důvěrné znalosti venkovského prostředí.

Počátkem 20. století se tedy vyvíjí specifická varianta románu pro děti tvořeného z příběhů dětského hrdiny (Pepánek, Kája, Bobeš). K vytvoření celistvého obrazu dětské postavy se v takové próze dospívá přiřazováním menších epických příběhů, které jsou navzájem propojovány vypravěčstvím. Jednotlivé příběhy proto mohly úspěšně vycházet i jako samostatné povídky v časopisech. 3/

V meziválečném období se přístup autorů k zachycení dětského života ostře vyhranil. Levicově zaměření spisovatelé odmítali bezproblémovost, izolovanost příběhů s dětským hrdinou od skutečnosti. Právě proto byla v uplynulých čtyřiceti letech preferována díla socialisticky realistická. Uvedenou linii představují knihy Marie Majerové (povídky Zázračná hodinka [1923/, román Bruno čili Dobrodružství německého chlapce v české vesnici [1930/), Josefa Věromíra Plevy (Hoši s dynamitem [1934], Malý Bobeš [I. díl 1931, II. díl 1933, III. díl1934]).

Václav Stejskal uvádí, že „je to přímý protiklad estetiky buržoazní četby pro děti, vypočítané k výchově v mohovitém závětří, v iluzionistickém skleníku, není tu sentimentálních, reformních sociálních tendencí“. 4/

Málokdo však věděl, že například Malého Bobše autor v roce 1950 zásadně přepracoval (zejména III. díl), aby co nejlépe mohl sloužit požadované socialistické výchově dětí. V upravené verzi byl položen důraz na zobrazení třídních protikladů (kapitoly Smrt Františka, Psík Bingo), proletarizaci chudiny (prostředí vesnice, města, městské periférie), třídní boj (stávka) aj. Z kruhu levicově zaměřených autorů atraktivnosti dosud nepozbyly kästnerovsky pojaté prózy s detektivní zápletkou Václava Řezáče (Kluci, hurá za ním [1933], Poplach v Kovářské uličce [1934]).

Kritika dětské literatury v poúnorovém vývoji zcela odmítala díla tzv. „buržoazně“ orientovaných autorů, kteří podle názorů kritiků líčili dětství bezkonfliktně, málo si všímali sociálních problémů své doby. Do tohoto okruhu byla zařazována próza autorů s různým politickým zaměřením, odlišnou životní orientací a různorodými zájmy. Některé knihy byly zcela zatraceny, o některých oficiální teorie a kritika mlčela nebo informovala velmi zběžně. K těm patřilo dílo Jaroslava Foglara (chlapecký dobrodružný příběh), Františka Langra (dobrodružný chlapecký příběh Bratrstvo bílého klíče [1934]), v dialektu psané šestidílné příběhy Amálie Kutinové o rošťácké Gabře a ukázněné Malince (Gabra a Malinka [1935–1942]), seriálové vyprávění Felixe Háje (Kája Mařík [1926–1932]) aj. I tyto kritikou odmítané knihy jsou výpovědí o světě, mnohé mají autobiografické rysy, některým nechybí humor; nacházíme v nich i zájem autorů o sociální poměry. Poznáváme jejich přesvědčení o tom, že svět je rozdělen na dobrý a zlý, že existuje protikladnost bohatství a chudoby; proto zájem o sociální otázky je často spojován i s tradicí křesťansky pojaté charitativní činnosti a s přesvědčením o nutnosti vzájemně si pomáhat. Podle mnoha autorů není ve světě místo pro závist. O tom vypovídá i ona nejznámější průpovídka hlavního dětského hrdiny, Káji Maříka, kterou se opakovaně představoval na veřejnosti: „Já jsem Mařík, prosím, Kája Mařík z hajnovny za Lážovém. My jsme jen hajnejch, ale pánovům je přáno, jsou moc hodní.“ 5/

Kdo byl F. Háj?

Příběhy Káji Maříka, Řídících Márinky aj. napsala ve skutečnosti žena – Marie Wágnerová-Černá; svá díla vydávala pod mužským jménem Felix Háj (romantický pseudonym – „šťastný háj“).

Narodila se 28. května 1887 v Mníšku pod Brdy jako dcera řídícího učitele Augustina Černého, který byl i místním varhaníkem, organizátorem kulturního života, politickým příznivcem staročeské strany. Malá Marie po vychození obecné školy v Mníšku odešla na měšťanskou školu v Dobříši. Tam se rozhodla pro učitelské povolání. Studovala na učitelském ústavu v českých Budějovicích, později též na vyšší dívčí v Praze. V devatenácti letech se provdala za učitele Viléma Wágnera, ale toto manželství brzy ztroskotalo. S jediným synem se zklamaná Wágnerová vrátila do Mníšku; tady působila jako učitelka ručních prací, zastupovala otce u varhan v místním kostele, vedla pěvecký sbor, hrála ochotnické divadlo. Snad pro útěchu nad ztrátou rodinné pohody začala psát sentimentálně laděné příběhy, které mají mnoho konkrétních autobiografických rysů. V Řídících Márince vykreslila své vlastní dětství prožité ve škole, v Kájovi Maříkovi v postavě slečny řídících zobrazila sama sebe, v Kájovi lze rozpoznat skutečné příběhy jejího syna. A tak čtenář poznává romantickou touhu autorky po štěstí a lásce, která jí v životě tak chyběla. Když její otec odešel do penze, přestěhovala se celá rodina na faru. Marie Wágnerová se stala varhanicí a farskou hospodyní. Pozorně vnímala události na maloměstě, zapisovala si průpovídky dětí i vlastního syna. Ve chvílích melancholických nálad, smutku psala na různé papíry. Farář P. Rous její rukopisy luštil, přepisoval a posílal do tiskárny. První díl Káji Maříka vyšel v roce 1926, poslední – sedmý v roce 1932. Zejména nakladatelé tzv. lidové četby po úspěchu Káji Maříka žádali další tituly. A tak vznikla Řídících Márinka (1928, 1929), povídky do časopisů a kalendářů aj., ale ty již zdaleka nedosáhly obliby Káji Maříka.

Autorka se z úspěchu Káji Maříka těšila. Felixi Hájovi psali a posílali dárky až z Ameriky. Marie Wágnerová byla zvána na besedy, ale Mníšek pod Brdy až do své smrti v roce 1934 neopustila.

O oblibě Káji Maříka svědči i fakt, že v roce 1937 vyšlo již desáté vydání a v roce 1932 vznikla dokonce i hra se zpěvy Kája Mařík v pohádce. K zajímavostem patří i to, že po roce 1950 jedno zahraniční nakladatelství nabídlo za autorská práva sto tisíc dolarů, ale tehdejší oficiální úřady prodej nedovolily.

Příběhy Káji Maříka vydávala autorka v různých obměnách i jako volná pokračování či volné výbory ze sedmidílného cyklu: např. Kájovy nejmilejší pohádky – volné vyprávění o zážitcích dětských hrdinů z knih Kája Mařík (1932), Kájovy prázdniny - příhody Káji Maříka  prázdnin uprostřed brdských lesů (1932), Kájovy radosti a trampoty – humorné příběhy Káji a Zdeni (1934), Kájova dobrodružství od posvícení do jara (1934).

Epilogem sedmidílného cyklu je pokračování Kájovy děti (1932), které vypráví o manželství Káji a Zděni (mají již čtyři děti, v závěru se objevuje happy end: pan lesní vyhrál v loterii milión a vložil ho do stavby velkého domu pro celou rodinu s příznačným názvem „Na radosti“).

Příběhy Káji Maříka se v polovině osmdesátých let díky své předválečné oblibě dočkaly vydání ve frankfurtském vydavatelství Dialog v NSR. Školák Kája Mařík se po dlouhé odmlce objevil v časopise Československé strany lidové Naše rodina v r. 1968 - 1969 (roč. I, II); v témže časopise vychází na pokračování od 1. čísla r. 1990 (roč. XXIII) dosud.

Knižně vydalo Káju Maříka nakladatelství TJ Bohemians v jazykové úpravě P. Kettnera v roce 1990, v originálním znění a s původními ilustracemi Andreje Kováčika nakladatelství Vlastimila Drábka v Praze roku 1991.

K některým znakům románu

Sedmidílný cyklus vyprávění s ústředním hrdinou Kájou, školákem, gymnazistou, vysokoškolákem, lesním inženýrem, manželem, otcem rodiny a zároveň výjimečným umělcem je podáván jako seriálové vypravování, jež navazuje na herrmanovsky optimistické groteskní zobrazení dětství. Obliba prvních dílů přiměla autorku, aby pokračovala v líčení osudů hlavního hrdiny až do dospělosti. Jestliže čteme dli po dílu, zjistíme, že takto rozsáhle koncipovaný seriál nezvládla; záměrně vynechala období puberty hlavního hrdiny, v posledních dílech rozmělnila dějovou linii vypravováním četných podružných epizod, které s vlastním příběhem nesouvisejí (např. opakované dějové schéma o kovářce a Divišce aj.).

Marie Wágnerová ve svém díle vyšla z vlastních zkušeností, ze zážitků, událostí maloměsta; využila i vtipných replik dětí, jež si zapisovala.

Místo

Děj je lokalizován do autorčina rodiště – Mníšku pod Brdy. Pro toto místo však bylo zvoleno nepravé toponymum - Lážov, jež je odvozeno z nespisovného tvaru. Projevil se zde autorčin záměr zdůraznit poklidnost života. Ostatní místopisné údaje jsou konkrétní – např. Skalka s kostelem sv. Maří Magdalény, Kytín, Svatá Hora, Dobříš, Praha aj.

V V. dílu je děj krátce lokalizován do prostředí severní Moravy v oblasti Sudet, v VI. a VII. dílu se střídá již známé prostředí české s blíže neurčeným místem na Slovensku. Kája jako klavírní virtuos navštěvuje Francii, Švýcarsko a Německo.

Čas

Čas děje idylického vypravování není přesně určen; podle některých motivů je však možno usuzovat, že děj se odehrává ještě v době Rakouska-Uherska (svícení loučí, školní zařízení, hojně využívané germanismy aj.) a v prvních letech republiky (auta, rádio, moderní zařízení domácnosti aj.). Připomínka kruté zimy na počátku VII. dílu se pravděpodobně vztahuje k roku 1929. V knize je zachycen poklidný život maloměsta, který bývá narušován imořádnými událostmi – církevními slavnostmi, vizitací, inspekcí, příjezdem vojáků, komediantů, školním divadlem apod.

Práce, zábavy a hry jsou určovány kalendářním i církevním rokem.

Pojmenování postav

Život na maloměstě probíhá podle vžitých norem a konvencí. Společnost je tradičně diferencována, což se projevuje i označením či pojmenováním postav, které autorka charakterizuje většinou nepřímo. Městečko je plné strýčků a tetiček. Velice častá jsou příjmení ve tvaru posesívním (vlivem dialektu, území Brd je výběžkem jihozápadočeského jazykového areálu) – např. Terina Pachlovic, strejček Fichtlovic aj.

Konvenční oslovení „vzácný pán“ je výrazem veliké úcty. Uvedení příjmení – jako např. Diviška – má zřetelný pejorativní ráz a je výrazem nižšího společenského postavení.

Autorčino vidění světa

Kája Mařík obsahuje nejrůznější epizody ze života dětí i dospělých. Autorka vidí svět kolem sebe černo-bíle, důsledně setrvává ve vymezených krajních polohách:

tradiční konzervativnost – modernost života: život i jednání dětí a dospělých v prostředí maloměsta jsou záměrně idealizovány, velice často je až s despektem líčeno prostředí města (špína, alkohol), záměrně bývá upozorňováno na pokleslost morálky městských lidí, což narušuje i vztahy dětí k rodičům (děti rodičům tykají); autorka odmítá módní vlivy (vzhled, oblékání aj.), konzervativně chápe roli muže a ženy;

bohatství – chudoba: do popředí jsou stavěny skutky charitativní pomoci (sbírky, obdarovávání chudých). Ten, kdo odmítá pomoc, je exemplárně potrestán. Rozdíly jsou zobrazovány i ve způsobu obživy. Chudší vrstvy se k bohatším chovají s patřičným respektem. Výjimečné postavení má učitel a především kněz;

dobro – zlo: tradiční způsob života úzce spojený s katolickou zbožností je považován za ideální. Podle autorky musí prostý člověk umět čelit nástrahám moderního světa. Za největší zlo považuje Wágnerová zřeknutí se Boha (viz osudy Ládi Černého, Vladimíra Líbla a dalších). „…Jak jen se mohlo stát, že jsou dnes třináctiletí lupiči, šestnáctiletí zhýralci, zloději, vrahové, otcovrahové! A přece stačí krátká odpověď: odtáhli jste svoje děti od Boha a jeho příkazů. Řekli jste jim: Boha nepotřebujete!…“ 6/

Kája jako fenomén

Ústřední hrdina je za všech okolností vždy postavou jednoznačně pozitivní (studium, hudební nadání, svatba, životní uplatněni). Tím, že v různých situacích musí vždy uspět, je jeho hrdinství jednorozměrné, z čehož pramení i jistá falešnost zobrazení.

Kája se pro některé čtenáře může stát postavou sympatickou, protože autorka využívá jazykové a situační komiky. Zážitky protagonistovy však kontrastují se zájmy, zkušenostmi a psychickou vyzrálostí dnešních dětí. Jako velice problematické a až nepochopitelné se jeví komolení slov (př. čikuláda, korkodýl, praneta, kakó, mlíkofoun aj.). Kája jako žák 1. třídy neví, kolik je mu let: „Ju, to já si nepamatují!. Snad tři, snad sto, protože chodím do školy už dlouho… ale měl bych to vědět, to je pravda. Já se potom zeptám. Myslím, že teta Dvořákovic nejdřív přinesla tatínka, potom mne, a protože tatínek mne nemoh opatrovat, tak přinesla maminku…“ 7/ Představa o tetě Dvořákovic, která nosí děti z Dubčí, přetrvává u Káji až do jeho gymnaziálních let. Není bez zajímavosti, že v líčení pozdějších Kájových osudů se autorka zcela záměrně vyhýbá problematickému období puberty, kdy se v životě setkáváme se vzdorem, citovými zmatky, krizí víry apod.

V díle jsou upřednostněny všeobecně chápané kladné vlastnosti: spontánnost a bezprostřednost chlapectví, touha po poznání, pomoc slabším apod. „Já musím pořád fungovat.“ 8/ „A malý člověk je moc rád na světě, když má kudlu a špagátky.“ 9/ Aktivita, chuť k jídlu, pohyb v přírodě, to jsou projevy Kájovy vitality.

Může se zdát, že tyto vlastnosti jsou hodný následování. Otázkou je, zda současný čtenář je schopen se s nimi identifikovat. Kája se stal vychovatelem Zdeňky Rédlové, „pánovic“ dcery. Zarážející je jeho vztah k jiným děvčatům, malým dětem, dokonce i k ženám. To je výrazem tradičních patriarchálních poloh v rodině „Člověk je mužský a ženská je než velká holka a holky, no holky nejsou k ničemu.“ 10/ „No, holka! Tohle umějí nejlepší: brečet! Jako Marjánka tetovic. Zrovinka tak!“ 11/

Naivně si Kája představuje budoucí život. „Maminko,“ usmíval se blaženě, „až u nás bude Zdena pánovic vařit a žít trávu, že jí taky půjčíte tyhle krásné šaty a ten šátek ‚za ženu‘ na Svatou Horu?“ 12/

Kája vše, co vidí, poměřuje svou životní zkušeností, a proto jeho chování, reakce, otázky jsou víc než překvapivé. „Prosím,“ a už tu byl zpátky a nesl na tácu lahvičku a dvě sklenky. Ten tác byl zrovinka takový, jako měl v ruce pan farář, když dával popelec. Jak maminka řekla děkuju, řekl Kája: „Rádo se stalo, a pane hostinský, nevzal jste tenhle tácek u nás v kostele?“ 13/ Kája je tedy vždy úspěšný, jeho schopnosti a zejména hudební vlohy jsou značně nadsazeny (jako prvňák zpívá při půlnoční mši bezchybně se sborem, v jedenácti letech hraje originální verzi Humoresky Antonína Dvořáka, později dostává titul „král improvizace“).

Kája jev mnoha epizodách srovnáván s jinými typy dětských hrdinů – Ládíčky, Otánky, dětmi Matochovými z pražské periférie, se spolužáky z gymnázia i se spolupracovníky – vždy je morálním vítězem. Podmínkou k úspěšnému životu i k vítězství nad svody světa je víra. „Dobře ho vychováváte, k Bohu vedete, nezarmoutí vás.“ 14/

V posledních dílech jsou paralelou ke Kájovi se Zdenou Kájův syn s Pepkou – Kája a později jeho syn utíkají první den ze školy, mají podobné zvyklosti a rčení atd.

Jazykové prostředky

Jazyk díla je zejména v přímé řeči velice pestrý a je často i zdrojem humoru. Pro mnohé postavy jsou typická určitá rčení - Kájovo „ju, vo co, já bysem“ aj. V textu nacházíme i expresivně zabarvená slova jako zaklejvat, šmajzla, čundračka aj. Dobu přibližují i poměrně hojně se vyskytující germanismy – wachmajstr, bierbas, birtlář, šúviks; dialektismy – salup, hajnovna, rozpíček aj.; objevuje se i myslivecký slang – komora; lidové frazeologismy – oči jako kolčava, sedí jako kapusta, Kája byl jako štírek.

Jazyk postav i jejich pojmenování souvisejí i s vytvářením představ o společenském postavení (továrník – bratr lesního se jmenuje Pantaleón Rédl, klepna kovářka je rozená Vočulomová, dívenky z lepší společnosti jsou pojmenovány zásadně ve tvaru deminutivním – Jetinka, Julinka, Aninka aj.). Méně zajímavý je vlastní autorčin jazyk - zejména v posledních dílech má archaizující ráz.

Humor

Kája Mařík si získával čtenáře i svým poněkud osobitým humorem. Vedle slovní komiky převládá humor situační. Kája vše, co vidí a slyší, bere doslovně, a tak například „zachraňuje“ Týnu, když má se svým ženichem spadnout z kazatelny; vede pana faráře, aby vykuřoval samoty o svátku Tří králů, a vzácná paní s Týnou právě lakují podlahy. Když se schovají do sklepa, vymáchají se ve smetaně a v sazích.

Svérázný je i příklad, kdy Kája při výletu na Rochoty uvádí: „Ještě že není pátek! Povídal tuhle vzácný pán, když jsme sbírali maliny u průseku: ‚Copak vy se do každé nepodíváte? Což kdyby tam byl červíček?‘ Já jsem řek: ‚Vzácný pane, takový červíček, to je jako nic. Ten je tak jen jako malina, když v ní sedí a láduje se s ní.‘ A vzácný pán řek: ‚Inu, maso je maso! V pátek byste je musely prohlížet a jíst jen ty bez červíčků!‘ Ale dnes je středa, tak to ber napořád, ať zas uháníme!“ 15/

Příroda

Lokalizace děje do brdských lesů dávala možnost výrazněji se zaměřit i na popis přírody; je nejen idylický, ale často i naivně sentimentální. K tomu vedle častého výskytu zdrobnělin přispívá i frekventovaná antropomorfizace slunce, měsíce, větru, zvířat – vedou mezi sebou dialog, který je i prologem či epilogem jednotlivých příběhů. (V Řídících Márince dokonce tvoří samostatné příběhy – jako lidé v nich vyprávějí a jednají pes Lord, kocour Bubáček, krůta Tona aj.).

„Bělavě se rozsvítil měsíček nad samotami. Péťa si naň zavolal: Měsíčku, byl to dnes slavný den!… V celém kraji dlouho s? budou povídat o dnešním dnu. A o Kájovi také. Hodný chlapec, bystrý chlapec, řekl prý o něm sám pan arcibiskup. Povídal mi to bratr Sluníčko, zrovna že svítil do farského sálu, když to slyšel.“ 16/

„To bylo v zahradě v nesmírně krásném večeru prvního podzimu. Ptáci už dávno nezpívali. Sluníčku už maminka Noc natáhla teplejší kamizolku, ze dvora lesních vonělo čerstvě svezené dříví, plné pryskyřičných slzí. Obloha uložila jasně modrý plášť až tam daleko za vrchy a hory na jezera a vzala si jiný, temnější, jemňoučkou vatičkou podšitý, ocelově šedý.“ 17/

Chceme-li v díle najít nějaká pozitiva, pak je to vztah k přírodě. Příroda zde není kulisou, ale integrální součástí života. Druhá věc je ta, že věrohodnost autorčina podání, její stylistické a jazykové schopnosti jsou však nepřesvědčivé, často používá neumělecká klišé.

„Kája se Zdenou chodili hlubokými lesy, temnými průseky, zlatitými pasekami, nízkou porostlinou a loučili se. Jeden před druhým neskrývali svých hořkých slzí. Nejmilejší stromy objímali dětskýma ručkama, líbali jejich kůru a slibovali jim, že zase přijdou na Dušičky… Najednou byl jim vzácný každý kamínek na cestě. Děti shýbaly se k němu, něžně se ho dotýkaly a říkaly si: ‚Kamínku, my zase přijdeme‘.“ 18/

Náboženské prvky

Příběhy o Kájovi byly kritizovány pro množství náboženských motivů a podrobné líčení náboženských tradic. Ale i ony jsou obrazem doby a prostředkem poznání života a myšlení lidí, zasazených do prostředí spjatého s jednoznačným vlivem katolické morálky. Zbožnost v díle Marie Wágnerové je vnějšková, postrádá hlubší rozměr a opravdový prožitek. Není zbožností biblickou. Důsledné uplatňování katolické věrouky v životě je také výrazem archaicky vžitých společenských norem a konvencí. Náboženskost díla je vzdálena současnému katolicismu, který doznal značných změn po II. vatikánském koncilu (zavedení národního jazyka do bohoslužby, aktivizace laiků, nové církevní předpisy – např. postní řád, snaha o ekumenickou spolupráci atd.). Smyslem života je podle Wágnerové poslouchat přikázání Boží i církevní.

Vedle střídání ročních dob je život věřícího člověka výrazně ovlivňován i dějem roku církevního: vánoce, svátek Tří králů, Hromnice, postní doba, velikonoce s četnými obřady Svatého týdne, Boží tělo, mariánské slavnosti. Život dětí je poznamenán školní výukou náboženství, kde se připravují k přijetí svátostí (zpověď, 1. svaté přijímání, biřmování).

Náboženské starosti má i sledovaný hrdina. Je ministrantem, naivními veršíky tradičně vítá církevní hodnostáře, vše náboženské prožívá nedětsky vážně. „Kája dobře nerozuměl, ale cítil, že přeměna v církevním roce je velice vážná.“ 19/

Sentimentálně působí i líčení náboženského citu Kájova, když po prvním přijímání vyleze na strom a do okolí radostně zpívá píseň Máti Páně. Autorka v mnoha situacích zcela záměrně až pateticky zdůrazňuje působivost liturgických obřadů katolické církve. „Ze všeho nejlépe se Kájovi líbilo, když pan farář i ministranti lehli v pokoře na oltářní stupně. Zrovna mráz mu přecházel tělem a do očí se slzy hrnuly. A potom, když pan farář kleče líbal rány Krista Pána na kříži, nemohl se pro bolest ani na ty krvavé skvrny podívat.“ 20/

Bolestně Káju zasáhla smrt spolužáka Frantíka Šebesty. Je utěšován slovy, že „nesmrtelnou dušičku zavolá si Bůh do nebe mezi andělíčky“.

Důležitým projevem náboženského života kromě pravidelné návštěvy kostela je vždy modlitba – ranní, polední, večerní, před jídlem. Autorka zcela klade na okraj společnosti toho, „kdo se modlit nechce nebo neumí“. V černobílém vidění světa se tak objevuje další výrazná protikladnost: člověk věřící – nevěřící. O jiném než katolickém náboženství není v díle ani zmínka.

Inspirace a filiace

Přestože autorka Káji Maříka čerpala z vlastních prožitků i ze znalostí maloměstského prostředí, není její dílo zdaleka původní, protože v něm nalézáme i vlivy některých literárních děl.

1. Tradice didaktickovýchovné literatury pro děti – Při pečlivějším pročítání Káji Maříka si uvědomujeme, že v duchu černobílého pohledu na svět se autorka nevyhnula exemplárně pojatým příkazům, líčení vzorných a špatných chlapců, příběhu o špatném nakládání se zvířaty (což je typické pro dětskou literaturu 19. století).

„Už příliš miloval školu, už příliš drahými mu byly učebnice, v nichž nacházel s výklady pánů profesorů tolik nových věcí.“ 21/ „Slyšel někde plesknutí, to jako rukou na psa, a nové skučení a drsný hlas: někde pojdi, nebo ať si tě někdo vezme… No, ten tě zřídil! Ten tě flákl důtkami, vždyť ti teče krev! Kájovi bylo tolik psíka líto.“ 22/

2. Tradice literatury 19. století – Setkání Káji a Zděni s knížetem pánem se nápadně podobá epizodě z Babičky Boženy Němcové. Kníže je idealizován jako dobrodinec celého kraje. Děti jsou obdarovány jahodami, ale maminka hajná je v duchu lidové tradice odmítá. „Před sv. Janem Křtitelem nevezme žádná maminka, které dítě umřelo, ani kousíček ovoce do úst, protože zrovna v ten svátek chodí sv. Panna rájem a rozdává ovoce dětičkám.“ 23/

Tím, jak si autorka libuje v podrobném uvádění nejrůznějších pokrmů, dokonce i receptů, připomíná sentimentální svět Magdaleny Dobromily Rettigové. „Je poledne. Zdeňa dováří. Nudlová polévka je hotova, sardelová omáčka lebedí si hotová na kraji plotny a řízečky se opekly jedna radost! Bramborová kaše k nim povyskakuje na kastrůlku s omastkem, cibulka zpívá svou pohřební píseň na ni. Jen aby tatínek přišel včas! Jablkový kompot rosolovatí na okně.“ 24/

Pátý díl Káji Maříka je vlastně penzionátním románem, tedy v minulosti oblíbenou žánrovou variantou prózy s dívčí hrdinkou. Zdena miluje Káju, paní lesní jí brání v lásce, a proto Zdeňka musí odejít do kláštera školských sester. Tam vládne tuhý řád, cenzura dopisů, ale Kája našel cestu, jak by mohl Zdeňce psát. Dostuduje, přesvědčí okolí o svých kvalitách, celý příběh končí svatbou.

Ukázka Kájova dopisu do kláštera: „Milá Zdeno, závin se povedl znamenitě, díky za předpis. Paní radová Cihelková už jej dělala dvakrát. Mám teď moc práce. Toho Fabiána neodvedli. …Tatínek volá, musím končit. Mnoho pozdravů a políbení Ti posílá Tvá Boža“. 25/

V příběhu připomínajícím penzionátní román se však objevují i typy hrdinek, které se vyznačují moderním zevnějškem a zájmem o sport. Jsou opět položeny do protikladu ke Zdeňce Rádlové. „Vlastě pořád se nenaskytla příležitost chytiti ženicha. A přece měla mikádo, malovala se, sukýnky nosila jedva ke kolínkům, hrála tennis, výborně plavala, pěstovala házenou zrovna tak dokonale jako růžové nehtíky.“ 26/

S patosem a sentimentem líčí autorka v posledních dnech duševní stav hrdiny i prostředí salónů jako v typické červené knihovně. „Jarka stojí. Zdráhá se jít dál, ale musí. Diskrétním hedvábím růžového stínidla na lampě zabalil se proteplený pokoj v čarovnou intimitu dokonalé spokojenosti stejně smýšlejících duší… Jarka… říkal si v duchu: Královna mých snů, a je pro mne navždy ztracena! Jen jedna v světě vykvetla, ale ne pro mne!…“ 27/

Dílo F. Háje – Marie Wágnerové, v současné době znovuobjevené, je četbou sentimentální, obsahující starosvětské příběhy. V době vzniku odpovídalo dobovému vkusu, proto bylo spontánně přijímáno. V současnosti stále více poznáváme, že jde o literaturu substandartního charakteru, která stěží může oslovit současného čtenáře. Je však součástí literární tradice, a proto má právo na reedici. Sotva však toto idylické seriálové vyprávění se může stát měřítkem hodnot.

Poznámky

1/ Heřman, Z.: Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošlo. In; Zlatý máj. Praha, Albatros, roč. XXXV, č. 5, s. 275 až 277.

2/ Horelová, E.: Zdivočelá voda. Praha, Albatros 1973, kap. 24.

3/ Chaloupka, O. – Voráček, J.: Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha, Albatros 1984, s. 71.

4/ Stejskal, V.: Moderní česká literatura pro děti. Praha, SNDK 1962, s. 70.

5/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 212.

6/ Háj, F.: Kája Mařík. Díl VII. Praha, vydáno u V, Drábka 1991, s. 535.

7/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 112.

8/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 57.

9/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 144.

10/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl III. Praha, vydáno, u V. Drábka 1991, s. 29.

11/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 204.

12/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 204.

13/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s, 209.

14/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V, Drábka 1991, s. 11.

15/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl III. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 121.

16/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl IV. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 294.

17/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl IV. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 295.

18/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl IV. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 358.

19/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 54.

20/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl I. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 99.

21/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl IV. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 401.

22/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl IV. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 468.

23/ Háj, F.: Školák Kája Mařík. Díl III. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 72.

24/ Háj, F.: Kája Mařík. Díl V. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 77.

25/ Háj, F.: Kája Mařík. Díl V. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 105.

26/ Háj, F.: Kája Mařík. Díl V. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 182.

27/ Háj, F.: Kája Mařík. Díl VI. Praha, vydáno u V. Drábka 1991, s. 377.

Příloha: Dějová osnova příběhů Káji Maříka

1. díl – příběhy ze života dětí a dospělých v maloměstském prostředí v průběhu jednoho školního a církevního roku (počátek – vstup do školy, závěr – pouť na Svatou Horu).

2. díl – prázdninové příběhy a počátek školního roku (pouť na Skalce, setkání se sourozenci Cilkou a Vénou, „Lavíček“ a jeho převýchova, svatba Týny, výlet do Prahy, počátek školního roku).

3. díl – epizody o lidech a událostech ve školním roce; Kája chodí do 2. třídy (návštěva zámku, Kájovo hrdinství při požáru, příklady charitativní pomoci).

4. díl – prázdninové a školní příběhy - 3. a 4. třída (zpověď, biřmováni, přijímací zkouška na reálné gymnázium v Praze, Kája v primě).

5. díl – autorka vynechává období puberty; Kája sextánem, maturita, vysoká škola, boj o Zdeňku (penzionátní román), hudební úspěchy doma i v zahraničí, svatba.

6. díl – svatební cesta, nový společný život v prostředí blíže neurčeného místa na Slovensku a v Lážově – společenský úspěch manželů Maříkových.

7. díl – narození malého Káji – opakující se motivy z předcházejících dílů, počátek školní docházky, narození malé Stáni, prázdniny.

Použité prameny

Háj, Felix: Školák Kája Mařík. (3 svazky – 7 dílů. 3. svazek - díly V., VI., VII. titul Kája Mařík). Praha, vydáno u V. Drábka 1991.

Háj, Felix: Řídících Márinka. (4 svazky). Praha, TJ Bohemians 1990.

Použitá literatura:

Heřman, Zdeněk: Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošlo. In: Zlatý máj, Praha, Albatros, roč. XXXV, 1991, č. 5, s. 275–277.

Chaloupka, Otakar - Voráček, Jaroslav: Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha, Albatros 1984.

Nezkusil, Vladimír: Roztomilý chlapec Kája Mařík, český jazyk a literatura, roč. XXXXII, 1991–1992, s. 111–116.

Stejskal, Václav: Moderní česká literatura pro děti. Praha, SNDK 1962.

Urbanová, Svatava: Historický vývoj žánrů literatury pro mládež. Ostrava, Pedagogická fakulta 1991.