Roztomilý chlapec Kája Mařík(Příspěvek ke studiu anatomie a patologie triviální literatury) Český jazyk a literatura č. 5–6, 42/91–92 Vladimír Nezkusil Jak
se dalo předpokládat, dočkali jsme se po letech půstu opět i Káji
Maříka. Sice ne toho autentického, ale Petr Kettner, který původní text
pro nakladatelský podnik TJ Bohemians upravil, si počínal tak
ohleduplně, když zbavoval předlohu dobově omezených rysů, že rovněž
dnešním dětem vložil do rukou v zásadě totéž, nad čím jsme své
čtenářské chvíle v dětství trávili také my. Po tolika
letech, která od těchto chvil uplynula, si už netroufám rekonstruovat,
jak jsem vlastně tehdy vnímal příhody onoho chlapce s očima jako
saze, později vzorného milence, manžela a otce rodiny, a jeho
spolehlivé životní družky. Jen jedno mohu potvrdit naprosto bezpečně.
A sice, že kdysi mě něco neodbytně pudilo k tomu, abych si
v Kájovi říkal znovu a znovu. Zatímco dnes už toto nutkání ani
zdaleka necítím. A přitom nejde jen o příčiny podmíněné
tematicky. Počínaje pátým dílem by v tomto ohledu měl působit jako
čtenářská pastva spíše pro dospělého. Ale – alespoň na mě – právě odtud
takto určitě nepůsobí. A asi nejsem sám, kdo něco takového zažívá. Navenek
to vypadá, že autorka stvořila vlastně dvě postavy téhož jména: První
Kája Mařík, to je ten, co svobodně a bez zábran probíhá lesními průseky
kdesi mezi samotami a Lážovem, provázen svým věrným dívčím nohsledem. A
druhý Kája – už dospělý mladý muž, krasavec vystavený různým nástrahám,
ale plně si vědomý povinností, jež s sebou život přináší. Jeden
dojímající svou spontaneitou, upřímností, čistotou a druhý,
u něhož se čtenářsky není prakticky čeho přidržet. Tak
trochu to připomíná osud dětských hereckých hvězd, o nichž je
dobře známo, že i ty nejúspěšnější mezi nimi jenom zřídkakdy
dokáží pronést své nadání úskalími dospívání a prosadit se
v konkurenci profesionálních umělců podobně jako dříve
v dívčí sukénce nebo krátkých kalhotách. Vzniká tak oprávněná
otázka, zda to, čím svého času tolik zaujali, byl opravdu talent, jehož
neodmyslitelnou součástí je výrazná, neopakovatelná osobnost, nebo zda
ve hře bylo něco jiného: půvab dětství, které okouzluje už tím, že je
dětstvím. Je nepochybné, že uvedená paralela je jako ušitá
i na náš případ. Kája Mařík není v prvních dílech seriálu
určen zatím nepříliš vysokým počtem let, jež uplynula od jeho narození,
jenom navenek. On je takto uváděn na scénu zcela záměrně – jako dítě
neodolatelné svými dětskými modely chování a jednání. Jako bytost,
u níž bychom měli sledovat její dětské reakce a brát ji především
v této dimenzi. Důležitá pro naši úvahu pak je ještě ta
okolnost, že takový obraz dětství je čtenářsky předurčen nikoli
v první řadě dospělému, který něco podobného dovede ocenit takřka
automaticky, ale dítěti. Dětskému čtenáři. To zejména on by podle
autorčina záměru měl pohlédnout do knihy tak trochu jako do zrcadla a
být zaujat tím, že se v něm svým způsobem i pozná. Na to
ovšem běžné zrcadlo nestačí. Na to je třeba taková odrazová plocha,
která učiní nepřehlédnutelným, co mimo její rámec na sebe nemusí do té
míry upozornit. Jinak řečeno: Aby charakter našeho hrdiny vyvstal
ve své dětskosti před očima čtenáře sdostatek jasně a názorně, předvádí
se jakoby pod silným zvětšovacím sklem. Jestliže děti bývají upřímné,
protože ještě nevyrostly do příslušných společenských konvencí, hraničí
Kájova upřímnost někdy až s neomaleností. Jestliže děti
neodolatelně komolí slova, protože jim ještě pořádně nerozumějí nebo
nezvládly dostatečně techniku mluvení, je v tomto ohledu Kája
mistrem nad mistry. Jestliže děti bývají zdravé, zvlášť pocházejí-li
z takového prostředí jako náš hrdina, Kája by zdraví mohl rozdávat
a ještě by mu zbylo. Uvědomíme si to zvlášť markantně i proto, že
je z autorčiny vůle nejednou konfrontován s dětmi od narození
postiženými, neduživými mrzáčky, kterým je pramálo platný třeba
i šlechtický původ. A také to jako by svou nápadnou sdělností
vycházelo vstříc čtenáři ještě málo schopnému rozeznávat odstíny a
činit si závěry z toho, co je jen naznačeno bez nějakého
zřetelnějšího zvýraznění kontextem. Stejně můžeme hodnotit hojné
návraty k týmž nebo téměř týmž Kájovým akcím, respektive výrokům.
Ty jsou dokonce tak časté a tak málo variabilní, až vzniká dojem, že
totožnost osobnosti hlavního hrdiny, přirozená jednota a uspořádanost
jejích niterných složek, se navenek odráží ve stereotypních návratech
prakticky stejných řečových i akčních reakcí. V analogických
situacích můžeme s téměř stoprocentní jistotou čekat stejnou nebo
prakticky stejnou akci hlavního hrdiny. Všeobecně známý požadavek
dítěte, aby jeho očekávání bylo v knize spíš naplněno, aby si
opakovaně mohlo ověřit, že určité děje probíhají v určitých
podmínkách vždy stejně, že věci v životě mají své pevné místo, a
že tedy život má stanovený řád, v němž se lze bez problémů
orientovat, tohle všechno zde na sebe bere tvářnost prakticky
stoprocentní prediktability Kájova počínání. Po několika jeho činech,
po několika příznačných replikách, po několika charakteristických
situacích už nás v knize v souvislosti s hlavním hrdinou
vlastně nic nepřekvapí. V tom je skryta i odpověď na otázku
naznačenou v úvodu tohoto zamyšlení. Autorka nestvořila dvě
postavy téhož jména, nýbrž pouze postavu jednu. Vzato z hlediska
popsané zásadní koncepce, zůstává Kája Mařík Kájou Maříkem
i tehdy, když už vyrostl ze svých dětských střevíčků, řádně
odmaturoval a stal se úspěšným mladým mužem. Ani tehdy totiž ničím
nepřekvapí, ani tehdy nemá vlastně nic svého, ani tehdy nevstupuje do
jeho života osobitost a variabilita. Rozdíl je pouze v tom, že
tentokrát je vše už víc nasnadě, protože přestaly fungovat
ontogenetické faktory, které do jisté míry zastíraly postupy použité
k vytváření obrazu života v celé knize beze zbytku. Zároveň
je vcelku jasné, které to postupy zde jsou ve hře. Maximální
prediktabilita v jednání postav, schematizace a žánrové
odstiňování jejich charakterů, opakovanost, která ale neslouží jako
opora k postižení životního rytmu, utváření hodnotových sítí
s využitím nápadně zdůrazňovaného principu kontrastu – to vše jsou
rysy, které vsazují Káju Maříka do kontextu triviální literatury. Prostá
logická úvaha by ovšem na tomto místě mohla vést k jistému
nedorozumění, které ostatně má nezřídka svou oporu i ve všeobecném
povědomí. Jestliže uvedené rysy mají kromě jiného své východisko
v mentalitě dítěte, v očekávání dětského čtenáře,
s kterým otevírá knihu, jestliže může vzniknout dojem, že tytéž
postupy vcelku fungují v poměru k dítěti jakožto hrdinovi,
ale selhávají na dospělém, pak z toho vlastně vyplývá, že dětská
literatura je totéž co triviální literatura. Je její samozřejmou a
přirozenou součástí, protože modelově odpovídá mentalitě dětského
čtenáře. Jinak řečeno: Ve vztahu k dětskému čtenáři nevadí,
uchýlí-li se autor k trivializaci obrazu světa. Jestliže
bychom chtěli být doopravdy důslední, museli bychom dodat ještě
konstatování, že dítě je vlastně malý primitiv, a chceme-li jej
oslovit, musíme alespoň dočasně na úroveň primitiva sestoupit také my.
To však je ve zjevném rozporu jak s životní zkušeností, tak se
zkušeností dlouholetého vývoje dětské literatury. Ten jednoznačně
prokázal, že specifičnost dětského čtenáře dokáže souběžně inspirovat
autory – ne samozřejmě všechny – k tomu, aby v tomto
omezeném, či přesněji vymezeném prostoru hledali možnosti, jak dítě
oslovit, aniž ho utvrdí v jeho omezeních. Jak je oslovit, aby
rozmnožili to neopakovatelné a nezaměnitelné bohatství, které dítě do
života vnáší. Mezi dětskou literaturu a triviální literaturu
nelze proto prostě napsat znaménko rovnosti. V rámci dětské
literatury se nepochybně rozvíjí také její ztrivializovaná vrstva, ale
ta – podobně jako kdekoli jinde – nezahrnuje její celek. Takže – první
části Kaji Maříka, nemluvě už o jeho pozdějších dílech, nejsou
klasickým dílem dětské literatury, ale typickém projevem její triviální
složky. O tom samozřejmě nevypovídá v první řadě charakter
zmíněných výrazových prostředků, ty skutečně bývají dost frekventovány
i v jiných dílech dětské literatury, ale míra jejich použití
v jednom určitém textu, a zejména potom funkce, která jim je
připsána. Ta okolnost, že se stávají základem mimořádně silného
autorského nátlaku na čtenáře. Tak silného, že mu prakticky nezbude
žádné místo, v němž by mohl uplatnit také svoje přístupy, názory a
tendence. Je odsouzen vlastně k trpnému přijetí toho, o čem
je autor přesvědčen, že čtenář nutně přijmout musí. Technicky vzato jde
o postup naprosto jednoznačně vyvolávaného čtenářova očekávání a
jeho naplnění bez jakékoli možnosti čtenářského přesahu jinam. Tedy
o manipulaci s čtenářskými postoji, ale manipulaci velmi
nápadnou, postrádající byť jen náznak odstupu, ironického odlehčení,
pobídky k samostatnosti. Manipulaci průhlednou až
k primitivismu. Tentokrát však v obráceném sledu – autor se
nesnižuje na úroveň čtenáře, nýbrž přesně naopak. Vzhledem
k vlastní nedostatečnosti hraje pouze na ty struny v nitru
svého potenciálního adresáta, na kterých lze rozezvučet jen
nejjednodušší, nejméně náročné mentální reakce. Zvláště
univerzálně působí v tomto ohledu uplatnění principu odměny a
trestu. Tohle jednání zaslouží odměnu, naznačuje autorka. A odměna
se dostavuje. Tohle naopak by mělo být ztrestáno, a můžeme si být
jisti, že také ztrestáno bude. Jenom v jednom případě bývá trest
provázen prozřením provinilého a jeho nápravou, zatímco v druhém
nikoli; viník se zatvrzele drží svého a pak autorce nezbývá než
uplatnit absolutní řešení – hrdina končí v nemocnici a posléze za
zdí hřbitova. Což všechno se děje s minimální dávkou implicitnosti
– interval mezi činem a následkem bývá velmi krátký a nezřídka je daný
děj provázen i příslušným komentářem. Aby se snad nestalo, že
čtenář odbočí z koridoru, který mu autorka v knize
narýsovala. Pokud přece jenom jej ponechá i trochu v napětí a
nejistotě, jak věc dopadne, třeba tak, že jejímu hrdinovi je zprvu
spíše křivděno, ani to obvykle netrvá příliš dlouho a pravda triumfuje.
Čtenář je dojat, že nespravedlnost, která už už hrozila postihnout jeho
favorita, je odčiněna. S jedinou snad výjimkou: Trvá téměř celý
pátý díl, než se paní lesní smíří s Kájou jako ženichem své
Zdeničky. Ale i tady jsou uváděni pro jistotu na scénu takoví
Kájovi potenciální soupeři, aby bylo od samého počátku jasné, že
v poměru k němu nemají prostě šanci a že si to paní lesní
dříve či později musí uvědomit. Hra, která se tu hraje se
čtenářem, má tedy vskutku velmi jednoduchá pravidla a může uspokojit
jenom toho, kdo si při hře chce skutečně totálně odpočinout, vypnout ve
své mysli všechno, co tak či onak vyžaduje uplatnění vlastní soudnosti.
Pokud je čtenář ochoten i na to přistoupit, je to do značné míry
proto, že v každém z nás je podobná tendence přítomna. Zřejmě
jako relikt z dob mýtickomagického myšlení, kdy každý následek
nepříjemný člověku byl okamžitě připisován zhmotněné vyšší síle,
respektive chápán jako trest za porušení touto silou stanovené normy.
Jedině na tomto pozadí přijímáme, že jestliže si třeba Kája ukopne
palec, není to prostě proto, že něco takového se při běhání bosky občas
stává, ale z toho důvodu, že se ráno zapomněl pomodlit. Podobná
regulace čtenářského postoje je zabezpečena ještě jedním mechanismem:
Když jsme v úvodu použili paralely mezi Kájou Maříkem a dětskými
hvězdami, bylo to kromě jiného proto, že Kája v textu vystupuje
takřka do slova a do písmene také jako protagonista vlastního
divadelního představení o mnoha dějstvích. Velmi úspěšného
představení, kterému obecenstvo vděčně tleská, je jím dojato a nadšeno.
Lesní houštiny, kde člověk celý den nemusí potkat živáčka, tu vedle
běžných funkcí slouží také jako skrýš pro pana lesního, odkud se
obdivuje Kájově mimořádnosti. Své dojmy si potom samozřejmě nenechává
pro sebe. Koneckonců, Kája má už a priori přiděleného jednoho
stabilního obdivovatele, který bez výhrad přijímá vše, co jej napadne –
je jím jeho budoucí životní družka Zdena. Také pro ni předvádí vlastně
stále kolem dokola svoji „one man show“. Ale stejný ohlas má jeho
počínání všude, kam se vrtne. Spolužáci, to nejsou pro Káju vlastně
přirození partneři školního života, ale diváci. Stupínek před tabulí se
s příchodem Kaji okamžitě proměňuje v jeviště. Stejně tak
obývací pokoj na faře, lážovský krám, prostranství kolem stánků na
jarmarku, zámecký salón na Dobříši atd. V závěru druhého dílu pak
je Kája přímo postaven na prkna, která znamenají svět, aby na sebe
strhl prakticky veškerou pozornost divadelního sálu. Nemluvě už
o jeho pozdějších úspěších na koncertních pódiích Prahy a dalších
evropských měst, které málem způsobily, že tento skromný chlapec
z brdských lesů skončil v riskantní profesi klavírního
virtuosa, předvádějícího světu své fenomenální improvizační schopnosti.
Dokonce i tehdy, kdy Kája zůstává v ústraní a chce se vyhnout
publicitě (např. v historii s požárem a záchranou dětí),
vyzní jeho snaha naprázdno – i tehdy je v posledku triumfálně
oslavován a veleben. Ostatně – ono to s tou Kájovou
skromností zase není tak žhavé. Kolikrát jenom jsme svědky scény,
v níž je nesvůj, že nemůže být středem pozornosti. Že třeba
přednost byla dána „holkám, které přece všechno zkazí“. A kolikrát
se ukáže, že má pravdu. Teprve když patřičně znectí ztrémovanou
spolužačku a prosadí se na její místo, začne být jasné, kdo je Kája a
jak vysoko přečnívá všechny kolem. Zvláště na těchto místech si
uvědomíme, že čtenář doopravdy nikde není ponechán sám sobě. Nikde se
neocitne v situaci, v níž by autorův hlas k němu doléhal
příliš slabě. Naopak – z knihy pozná nejen Kájovo počínání, ale
okamžitě se též doví jeho interpretaci a zhodnocení. Naprosto jasně
slyší nápověď, kde se očekává jeho potlesk a proč. A zvlášť tady
se také zřetelněji vyloupne, že problém není ani v hodnotách, jež
se kniha takto pokouší čtenáři občas vštípit. V tom, že ve
skutečném životě by asi zaujal jiné stanovisko. Skutečný problém je dán
tím, jak nápadně je přitom porušena dávná lidová moudrost, že když je
něčeho moc, je toho příliš. Rozpětí mezi Kájou jako následováníhodným
vzorem a potenciálním čtenářem je takové, že může dnešní dítě spíše
deprimovat než inspirovat. Že může i vyvolat nedůvěru. Protože
v naprosto zanedbatelné míře počítá s vlastním rozmyslem a
vlastní intelektuální aktivitou. On sice člověk – zvlášť
v útlejším věku – nemá v zásadě nic proti tomu, je-li
manipulován. Ale nemůže být manipulován tak drasticky, nemůže mu být
tak okatě dáváno najevo, že si při své nedokonalosti nic, ale pranic
jiného nezaslouží. Panuje dost obecný názor, že Kája Mařík byl
v uplynulých desetiletích odpírán našim dětem, protože opírá svůj
obraz světa o křesťanskou ideologii. To je nepochybně pravda. Ale
po tom, co zde bylo řečeno, budiž dodáno, že jej opírá i o leccos,
co v průběhu historie do sebe tato ideologie vstřebala
simplifikujícího, nesnášenlivého, direktivního. Jestliže tedy naše
úvaha nad Kájou Maříkem vyznívá dosti skepticky, něm to proto, že
autorka vyprávění o něm se snaží dětským čtenářům vštípit odtud
odvozené morální zásady, ale že tak činí způsobem, který jim dělá spíše
medvědí službu.
|