Kája Mařík
Úvod > Vědecko-publicistické okénko > Kája Mařík a ti druzí

Kája Mařík a ti druzí

Z knihy Ivana Slavíka "Propadliště paměti" s podtitulem Podbrdskem v čase a prostoru, vydalo to nakladatelství Mht, Hořovice v roce 1995.

Ivan Slavík

Před časem se na Podbrdské noviny obrátila čtenářka s dotazem, zdali by nemohly přinést informaci o autoru vyprávěni o Kájovi Maříkovi, které se v současné době stalo skoro bestsellerem na knižním trhu. Protože Kája Mařík byl v minulých letech pro svou nepokrytě náboženskou, katolickou tendenci potlačován (např. v r. 1968 již vytištěný náklad musel jít celý do stoupy), logicky ani v literárních slovnících a příručkách se o něm po dlouhá desetiletí nemluvilo. Trvalo nám tedy poněkud déle, než jsem si opatřil spolehlivě údaje.
Marie Wagnerová. roz. Černá (1887—1931), která psala pod pseudonymem Felix Háj, pocházela z katolické rodiny učitele, později ředitele obecné školy (i ředitele kůru) v Mníšku pod Brdy. Po středoškolských studiích se sama stala učitelkou a varhanicí v rodném městě a provdala se tam rovněž za učitele, s kterým se však po čtrnáctiletém manželství rozvedla. Potom žila se synem u rodičů a až do smrti působila jako hospodyně na faře. Přitom pořádala veřejné hudební akademie, besídky a řídila ženský pěvecký sbor. Pracovala i v Sokole.
Své hlavní dílo Školák Kája Mařík (později jen Kája Mařík) první až sedmý díl, vydala v letech 1926—31. K postavě Káji se pak vracela ještě v dalších pracích, jako Kája Mařík v pohádce, Kájovy děti, Kájovy nejmilejší pohádky. Kájovy prázdniny, Kájovo mládí, Kájovy radosti a trampoty, Kájova dobrodružství od posvícení do jara, ale v žádné z nich už nedosáhla úrovně původního Školáka Káji Maříka, hlavně jeho prvních dílů, což se jí nepodařilo ani v dívčím protějšku, v pětidílné Řídících Márince. Původní nápady a epizody se tu opakují a rozmělňují. Pod úrovní jejího hlavního díla zůstaly i její romány pro dospělé (Lásky světlo a vášně stín, Maryčka) a nenašly ani čtenářskou popularitu. Své životopisné prvky má její Blanka zahradníkova.
Nepopiratelnou hodnotu Káji Maříka tvoří svěží vypravěčstvi autorčino se schopností vcítit se do chlapecké a dětské mentality, kouzlo a atmosféra podbrdské krajiny, hájovny a městečka Mníšku (rodiště také kdysi populárního F. X. Svobody) I celé zpodobení starosvětského života z let autorčina mládí, zvlášť s náboženskými zvyklostmi, které jsou přes jistý náběh k idealizaci autentické a nesené upřímným a čistým křesťanským přesvědčením a citem.
Podbrdsko zde však není dějištěm klukovského románu poprvé a Kája Mařík není jediný typ zdejšího chlapeckého hrdiny. Přibližně pět let před zahájením Káji byl dokončen čtyřdílný cyklus jiného podbrdského rodáka, Franty Župana z Běštína, s nezapomenutelným a neodolatelným klukovským hrdinou Pepánkem nezdarou (1907—21). A do třetice do hájovny poblíž Skalky nad Mníškem, kde pobývala se svým manželem F. X. Svobodou, umístila časově vůbec první Růžena Svobodová své vyprávěni o prázdninových zážitcích svých dětských postav Jasánka a Zvonečka v próze Pokojný dům už r. 1902. Tématikou dětství se zabývala R. S. opakovaně, např. v pracích: Dětská srdce, Pokání Blaženčino, Hrdinné a bezpomocné dětství. Jarní záhony.
Ať tak či tak, patří Školák Kája Mařík dnes již ke klasickým dílům tohoto žánru v naši literatuře, s nevadnoucí čtenářskou vděčností, jako jsou vedle už uvedených např. ještě Karafiátovi Broučci nebo méně známí moravští Ogaři Ozefa Kaldy nebo z novějších Bylo nás pět Karla Poláčka. Neprávem pozapomenuty, ale svěží i dnes jsou příběhy chlapecké duše od Marte Gebauerové, dcery velkého jazykozpytce. Jurka, Péťa pes a Jurka student.
Všechny uvedené tituty s výjimkou Svobodové patří k literatuře, která vidí dětský svět s nádechem humoru a úsměvnosti, neopakovatelně naivních dobrodružství a situací, jak s tím přišla poprvé literatura anglo-americká např. v Dobrodružství Toma Sawyera či Huckleberry Finna od Marka Twaina, v Stopkovi a spol. od R. Kiplinga a v nesčetných jiných, např. i u nás znovuobjevovaném Hýtu a Batulovi.
Docela jiný přistup k dětskému světu, jakožto k času rosného zraku, ztraceného ráje prvních metafyzických tajemství a žasnutí nad záhadami života a vesmíru představuje literatura ruská, počínaje snad Dětstvím, Chlapectvím a Jinošstvím L. N. Tolstého, či Dětstvím Bagrova vnuka od Aksakova, obě z padesátých let minulého století. Děl s tímto námětem v ruské literatuře je množství, jedno krásnější než druhé, namátkou třeba Tomovo dětství od Garina, Historie mého současníka od Korolenka až po Gorkého Dětství či třeba Nikitovo dětství od Alexeje Tolstého; a dokonce i takoví sovětští autoři jako Gladkov, jehož budovatelský Cement je k nečtení, se dovedl ve své Pověsti o dětstvi napít z pramene vody čisté.
Tento typ literatury u nás snad představuje v některých svých stránkách Babička Boženy Němcové, nade všechny však nedostižné Josef Holeček, a to v obou svých hlavních dílech, v románové kronice Naši, hlavně v oddílu Frantík a Bartoň, i ve svých méně známých pamětech Pero. Kdesi na pomezí se mi pak rýsuje Baarovo vyprávéní o Hanýžce a Martínkovi.

(za článek děkujeme Jitce Radkovičové)