Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošloZlatý máj (časopis o dětské literatuře a umění), Praha, Albatros, roč. XXXV, 1991, č. 5, s. 275–277 Zdeněk Heřman Vy
jste jistě toho názoru, že se literární postavy mezi sebou neperou.
Každá má svůj výběh, v něm si může vyskakovat podle autorových
představ – ale ven nesmí. Já vám ten názor nemíním vyvracet.
Název, který jsem vymyslel, není vlastně tak docela z mé hlavy: už
Marie Majerová si všimla, jací protivníci ti dva kluci, Bobeš a Kája,
vlastně jsou. Pak byla povýšena na rozhodující autoritu – aspoň pokud
se jedná o dětskou literaturu – a jejím výrokům proneseným nahlas
i polohlasem – se připisoval význam téměř biblický. Malý
Bobeš se nemusel vtělit do rozcuchaného kluka a čekat, až podobnou
inkarnaci prodělá i Kája Mařík. Jejich konflikt se odehrál
i bez toho, že by hošíci zatínali pěstičky, bušili do sebe a –
nedejbůh – Bobeš možná i Káju nakopl. Ti dva se poprali v nepřítomnosti. Zápas
– nebo také obřad – či ještě lépe zákrok – se líným tempem odehrával
u stolu plného razítek a per. Tam se štemplovala a podpisovala
díla k vydání a zamítaly svazky zavrženíhodné. Malý Bobeš
vyhrál a odcházel z bojiště ověnčen vavřínovým věncem. Byl
prohlášen za kus umění, což mu nikdo do té doby vlastně neupíral: ale
on byl prohlášen za umění vzorové, exemplární, školou povinné. Jiskřila
v něm plebejská síla a – moc nenadsazuju – ten kluk vlastně dostal
stranický úkol: být živým dokladem pravd, polopravd i hesel. Jeho
vitalita to jistě vydrží – Kája si mohl vzít do podpaží
Karafiátovy Broučky, i když na ně už byl velký; mohl říct
zaplaťpámbu, že to nebylo ještě horší, první křesťany předhazovali
kdysi lvům, já aspoň nejsem z nich a nemusím do katakomb, počkám
si v hájovně, oni si lidé jednou o pár pěkně sentimentálních a
idylických stránek zas řeknou – Abyste rozuměli: vyvolávám na
stupínek právě ty dva sobě nepodobné kluky, protože tu mohou stát nejen
sami za sebe, ale každý je zároveň vyslancem určitého životního
postoje, určitého způsobu uchopení pravdy. Příběhy z venkova
tvořily vždycky oblíbenou složku čtenářského zájmu – u dospělých i
u dětí. Zdánlivě byly tak snadné – každý druhý spisovatel
z venkova pocházel a mohl psát o tom, co znal. Ale už próza pro
dospělé na tom nebyla nejlíp, jak poznamenal J. Š. Kvapil ve své
studii: „… venkovského člověka jako bytost duchovou a citovou
povětšinou nedovedeme vyslovit, poněvadž naše optika je jiná.
Stylizujeme tam, kde bychom se měli propálit k člověku, který nemá
kulturu slova, aby promluvil za sebe sám…“ (1944) V příbězích pro děti to bylo zdánlivě snadnější. Malý
Bobeš a Kája Mařík – jako dva typy – to přece dokazovali.
A připočteme-li k tomu Michlovy Kousky Františka Housky či
sršatá vyprávění ladovská a třeba smírné podání Kamily Sojkové, bylo to
překrásné a bylo toho dost – Ve chvíli, kdy se do společností
podařilo vnést představu o neutuchajícím třídním boji, neznamenalo
venkovské dětství už onu tradiční realitu, v níž tak výrazně
dominuje střídání ročních dob, v níž zábava a práce se přirozeně
proplétají, v níž od hry k dílu není nikdy nepřekročitelná
mezera a k tomu ještě se na stromech dají najít třešně, letní
jablka, švestky, hrušky… Venkovský život
svou závislostí na přírodním koloběhu se mnohdy jevil také tak, jako by
byl prostě závislý na božím úradku. Málo se tu přálo změnám a přece to
byl svět pro některé dobrý a pro některé nikoli. Malí Bobešové
odcházeli do měst a tam dorůstali k myšlenkám stále vzdornějším.
Jako by tušili, že se jednou do vsi budou vracet tak říkajíc na bílém
koni jako vítězové, že dorostou a kdoví, možná je bude cekat židle za
předsednickým stolem. Malý Bobeš a jemu podobní Františkové
Houskové… byli vlastně tak trochu fyzické osoby – autor je uhnětl
z látky vlastního života a ten, kdo vypravuje o sobě, ten
obvykle upoutává, přesvědčuje, možná i fascinuje. Chudý člověk
roste buď pro práci – nebo pro žebrotu. V krajním případě
i pro kriminál – Tyhle možnosti si už Malý Bobeš uměl trochu
představit a podle nich se učil proplouvat životem – Kájovi
Maříkovi jsem se pokoušel přidělit Karafiátovy Broučky, aby měl aspoň
nějaké potěšení. Já vím, že duši do něho vdechl pámbu katolický a ne
evangelický, tenkrát se o ekumenických snahách moc neuvažovalo – Ale
v podstatě ten i onen pámbu milého Káju vybavil docela jinými
způsoby, jinými moresy i jiným očekáváním. V Malém
Bobši nevězel jenom sympatický kluk, jak se s ním dětí sžily
i v povinných hodinách četby… V Malém Bobši dřímalo
cosi, čeho si s takovou ryzí jednoznačností všiml Wolker:
„Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist…“ Dělat revoluci, přijímat stranické
úkoly bez takové výbavy asi dost dobře nejde – Nechceme-li mluvit
o nenávisti, pravda, zní to tvrdě a u dítěte zvlášť, mluvme o
agresivitě. Kde by ji vzal Kája, jenž nikdy žádnou fyzickou
osobou nebyl, přivedla ho na svět počestná paní, která chtěla dětem
i rodičům nastavit útěšné zrcadlo. Konflikt Malého Bobše a
Kájí Maříka by lidé, kteří si potrpí na abstrakta, pojmenovali třeba
jako střetnutí bezbožné pravdy a zbožné lži. Bezbožná pravda je
vlastní zejména lidem, o nichž platí Wolkrova diagnóza. A zbožná
lež? Nemylme se, vůbec nemusí souviset s religiozitou. Dost
často se ji pokoušíme vydávat za pravdu, neboť má jednu neocenitelnou
vlastnost: dovede uklidňovat, zaplašuje stíny a mlhu a pomáhá nám
zapomínat, že svět je složitý, nespravedlivý a drsný. Žilo se
kdysi na vesnici bídně – všimněte si, jak může znít ta generalizace, a
proto bylo třeba něco udělat. Aby nemusely děti strádat jako Malý Bobeš
nebo jiná, ještě sužovanější drobotina, bylo třeba tu někdejší vesnici,
ten hanebný venkov připodobnit městu, postavit do latě. Ano, tohle byl
Bobšův stranický úkol – nemohl si k němu vzít na pomoc Káju
Maříka, ten přece nic takového nepozoruje, ničím takovým se netrápí –
tomu ten skromný svět docela dobře postačuje a ještě navíc ví, že
bude-li hodný a přičinlivý, vyšvihne se… Jak bylo snadné takového Káju přeprat. Jeden direkt ho vyřídil. Tedy – jedna direktiva… Očekávali
byste, že bezbožná pravda se chopila vlády a jala se kralovat doopravdy
a všude. Jinými slovy: tah nemilosrdně, jako svědčil Malý Bobeš
o časech minulých a předminulých, měli by jeho potomci svědčit o době současné! Divíte se, on má Bobeš potomky? Řekl
bych, že ano. Nikoli náhodou vznikl sám z pera učitelova,
i jeho potomci přišlí na svět na psacích stolech někdejších
učitelů. Honzík, který odvážně podnikl svou cestu (a pak si o tom
četly celé generace školních dítek), Martin, který se octl v ráji…
Od Plevy k Říhovi a Ryškovi je cesta přímá, ale Bobešovi potomci
se svému předkovi zatraceně málo podobají. Jejich příběh není nesen
bezbožnou pravdou a nedozvíme se od nich, jakým zázrakem je život na
venkově tak jiný než býval za Bobšových časů. Honzík nebo Martin (zase
je – prosím – beru jako vyslance určitého literárního typu) mají spíš
zatraceně blízko – ke Kájovi Maříkovi. Ostatně ani Voříškovic děti ze
Stodůlek by se asi s Kájou nestrkaly… Divíte se, co je to za nesmysl? Pošlete
ty hochy k Wolkrovu rentgenu, žádná nenávist, ba ani žádná
agresivita se nenajde. Ti hošíci jsou mírní a spokojení, neboť jejich
předkové – jménem Bobeš například – dosáhli svého. Teď se konstituoval
svět, s nímž je užitečné být zadobře, harmonické vztahy se prý
rozhostily mezi lidmi, nikde žádná bída, nikde žádný pláč a skřípění
zubů… Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že dítě má v pravý
čas dostávat masivní dávky harmonizujících živin, souladných příběhů,
které ho přesvědčí, že by se nemělo bát lidí, neb to nejsou vlci, a
nemělo by trnout hrůzou ze života, neb není peklem. A snad ani
očistcem. Ale když je krmě příliš jednotvárná, když je těch
harmonizujících živin na talíři ažaž – a bezbožné pravdy vyschly… Není to docela tak, věru, že ne. I v minulých
letech byli autoři, kterým surový zážitek vedl pero. A podařilo se
– tu a tam – takovou výpověď přednést i mladým čtenářům.
V roce 1986 – zas uvádím jen jeden výmluvný příklad – vyšla
Remonta Ludmily Klokanové. Vyšla v ostravském Profilu a podrobněji
se o ní psalo – to není vtip – vlastně až letos. Její hrdina už
není tak docela malý, je to chlapec na prahu dospívání. Ale to, co
zakouší, museli někdy protrpět i mnohem mladší: je to chlapec ze
statku a záhy po Únoru se jeho otec stane podezřelý, ztrácí se ve
vezení, chlapec s matkou musí rodný dům opustit, jeho bída je
zoufalá. Výraz remonta se týká výcviku koně – a tenhle chlapec dostal
vskutku koňskou dávku osudové nepřízně. Tedy ne strádající proletář,
ale strádající příslušník majetné vrstvy… Pro Malé Bobše byl majetek
(ve zkratce řečeno se známým filozofem) v podstatě krádež. Když
potom takoví Malí Bobšové usedli za předsednické stoly družstev, muselo
to s majetkem jít od deseti k pěti, nebyli s to
pochopit, že to není dar od ďábla, ale nástroj, docela pozemský, reálný
nástroj, s nímž se musí vládnout, aby byl k něčemu… Jestliže
Remonta Ludmily Klukanové zastupuje tu nejdrsnější životní zkušenost,
pak takové knížky, jako je Jarda Samorost Elišky Horelové či Kluk od
vody Hermíny Frankové si kladou zase jiný cíl. I tady vystupují
potomci Malého Bobše, a mají tu kuráž, že svým otcům nebo strejcům
dávají na vědomost, jak je jejich šafářování mizerné, když to prohlédly
i děti – Ona zdánlivě rozhodnutá partie, v níž Malý
Bobeš přepral Káju Maříka, byla tedy rozhodnuta jen v onom
doslovném smyslu: vydával se Pleva, a nikoli Háj. Ale jinak se – tak už
to ve světě chodí – věci vyvíjely spletitěji. A to je důkazem
toho, že přemoci protivníka štemplem a pisátkem není tak snadné, ba
není ani nadlouho možné. Ušlechtilý Kája, jenž svým příběhem
rozněžní něžné duše (a asi sotva pohne těmi kluky, v nichž je něco
z Bobše) byl poražen a vstal z mrtvých. Díky tomu, že
Honzíkové a Martinové dostali svou úlohu v době, kdy se mělo na
něho zapomenout, neztratil se aspoň tak docela jeho duch… Jistě,
je to všechno přehnané, kdybychom nepřeháněli, nevznikla by karikatura
a neuvědomili bychom si znaky a rysy, které se při nezainteresovaném
pohledu rozplývají. Ptáte-li se teď, kdo tedy vlastně koho
přepral, když žádné rvačky de iure ani de facto nebylo, mohu říci:
odskákala to nadlouho literatura, poněvadž ta stará hra, v níž
bezbožná pravda a zbožná lež patří k sobě a v nenápadném
souladu modelují obraz světa, ta stará hra se provozovala
s překroucenými pravidly. Nebojím se, když teď Kája Mařík vypadá na chvíli jako hotový Fénix. Sladkostmi se člověk neuživí. To platí i o četbě. A
tak se brzy ti dva, Bobeš a Kája, pomyslně poperou zas. Budou se jistě
jmenovat jinak, ale my je poznáme. A budeme – doufám – dělat
všechno pro to, aby jeden druhého nepřepral. Je zapotřebí obou. (Z besedy na Šrámkově Sobotce 1991)
|