Kája Mařík
Úvod > Vědecko-publicistické okénko > Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošlo

Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošlo

Zlatý máj (časopis o dětské literatuře a umění), Praha, Albatros, roč. XXXV, 1991, č. 5, s. 275–277

Zdeněk Heřman

Vy jste jistě toho názoru, že se literární postavy mezi sebou neperou. Každá má svůj výběh, v něm si může vyskakovat podle autorových představ – ale ven nesmí.

Já vám ten názor nemíním vyvracet. Název, který jsem vymyslel, není vlastně tak docela z mé hlavy: už Marie Majerová si všimla, jací protivníci ti dva kluci, Bobeš a Kája, vlastně jsou. Pak byla povýšena na rozhodující autoritu – aspoň pokud se jedná o dětskou literaturu – a jejím výrokům proneseným nahlas i polohlasem – se připisoval význam téměř biblický.

Malý Bobeš se nemusel vtělit do rozcuchaného kluka a čekat, až podobnou inkarnaci prodělá i Kája Mařík. Jejich konflikt se odehrál i bez toho, že by hošíci zatínali pěstičky, bušili do sebe a – nedejbůh – Bobeš možná i Káju nakopl.

Ti dva se poprali v nepřítomnosti.

Zápas – nebo také obřad – či ještě lépe zákrok – se líným tempem odehrával u stolu plného razítek a per. Tam se štemplovala a podpisovala díla k vydání a zamítaly svazky zavrženíhodné.

Malý Bobeš vyhrál a odcházel z bojiště ověnčen vavřínovým věncem. Byl prohlášen za kus umění, což mu nikdo do té doby vlastně neupíral: ale on byl prohlášen za umění vzorové, exemplární, školou povinné. Jiskřila v něm plebejská síla a – moc nenadsazuju – ten kluk vlastně dostal stranický úkol: být živým dokladem pravd, polopravd i hesel. Jeho vitalita to jistě vydrží –

Kája si mohl vzít do podpaží Karafiátovy Broučky, i když na ně už byl velký; mohl říct zaplaťpámbu, že to nebylo ještě horší, první křesťany předhazovali kdysi lvům, já aspoň nejsem z nich a nemusím do katakomb, počkám si v hájovně, oni si lidé jednou o pár pěkně sentimentálních a idylických stránek zas řeknou –

Abyste rozuměli: vyvolávám na stupínek právě ty dva sobě nepodobné kluky, protože tu mohou stát nejen sami za sebe, ale každý je zároveň vyslancem určitého životního postoje, určitého způsobu uchopení pravdy.

Příběhy z venkova tvořily vždycky oblíbenou složku čtenářského zájmu – u dospělých i u dětí. Zdánlivě byly tak snadné – každý druhý spisovatel z venkova pocházel a mohl psát o tom, co znal. Ale už próza pro dospělé na tom nebyla nejlíp, jak poznamenal J. Š. Kvapil ve své studii: „… venkovského člověka jako bytost duchovou a citovou povětšinou nedovedeme vyslovit, poněvadž naše optika je jiná. Stylizujeme tam, kde bychom se měli propálit k člověku, který nemá kulturu slova, aby promluvil za sebe sám…“ (1944)

V příbězích pro děti to bylo zdánlivě snadnější.

Malý Bobeš a Kája Mařík – jako dva typy – to přece dokazovali. A připočteme-li k tomu Michlovy Kousky Františka Housky či sršatá vyprávění ladovská a třeba smírné podání Kamily Sojkové, bylo to překrásné a bylo toho dost –

Ve chvíli, kdy se do společností podařilo vnést představu o neutuchajícím třídním boji, neznamenalo venkovské dětství už onu tradiční realitu, v níž tak výrazně dominuje střídání ročních dob, v níž zábava a práce se přirozeně proplétají, v níž od hry k dílu není nikdy nepřekročitelná mezera a k tomu ještě se na stromech dají najít třešně, letní jablka, švestky, hrušky Venkovský život svou závislostí na přírodním koloběhu se mnohdy jevil také tak, jako by byl prostě závislý na božím úradku. Málo se tu přálo změnám a přece to byl svět pro některé dobrý a pro některé nikoli. Malí Bobešové odcházeli do měst a tam dorůstali k myšlenkám stále vzdornějším. Jako by tušili, že se jednou do vsi budou vracet tak říkajíc na bílém koni jako vítězové, že dorostou a kdoví, možná je bude cekat židle za předsednickým stolem.

Malý Bobeš a jemu podobní Františkové Houskové… byli vlastně tak trochu fyzické osoby – autor je uhnětl z látky vlastního života a ten, kdo vypravuje o sobě, ten obvykle upoutává, přesvědčuje, možná i fascinuje. Chudý člověk roste buď pro práci – nebo pro žebrotu. V krajním případě i pro kriminál – Tyhle možnosti si už Malý Bobeš uměl trochu představit a podle nich se učil proplouvat životem –

Kájovi Maříkovi jsem se pokoušel přidělit Karafiátovy Broučky, aby měl aspoň nějaké potěšení. Já vím, že duši do něho vdechl pámbu katolický a ne evangelický, tenkrát se o ekumenických snahách moc neuvažovalo – Ale v podstatě ten i onen pámbu milého Káju vybavil docela jinými způsoby, jinými moresy i jiným očekáváním.

V Malém Bobši nevězel jenom sympatický kluk, jak se s ním dětí sžily i v povinných hodinách četby… V Malém Bobši dřímalo cosi, čeho si s takovou ryzí jednoznačností všiml Wolker: „Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist…“ Dělat revoluci, přijímat stranické úkoly bez takové výbavy asi dost dobře nejde – Nechceme-li mluvit o nenávisti, pravda, zní to tvrdě a u dítěte zvlášť, mluvme o agresivitě.

Kde by ji vzal Kája, jenž nikdy žádnou fyzickou osobou nebyl, přivedla ho na svět počestná paní, která chtěla dětem i rodičům nastavit útěšné zrcadlo.

Konflikt Malého Bobše a Kájí Maříka by lidé, kteří si potrpí na abstrakta, pojmenovali třeba jako střetnutí bezbožné pravdy a zbožné lži.

Bezbožná pravda je vlastní zejména lidem, o nichž platí Wolkrova diagnóza. A zbožná lež? Nemylme se, vůbec nemusí souviset s religiozitou.

Dost často se ji pokoušíme vydávat za pravdu, neboť má jednu neocenitelnou vlastnost: dovede uklidňovat, zaplašuje stíny a mlhu a pomáhá nám zapomínat, že svět je složitý, nespravedlivý a drsný.

Žilo se kdysi na vesnici bídně – všimněte si, jak může znít ta generalizace, a proto bylo třeba něco udělat. Aby nemusely děti strádat jako Malý Bobeš nebo jiná, ještě sužovanější drobotina, bylo třeba tu někdejší vesnici, ten hanebný venkov připodobnit městu, postavit do latě. Ano, tohle byl Bobšův stranický úkol – nemohl si k němu vzít na pomoc Káju Maříka, ten přece nic takového nepozoruje, ničím takovým se netrápí – tomu ten skromný svět docela dobře postačuje a ještě navíc ví, že bude-li hodný a přičinlivý, vyšvihne se…

Jak bylo snadné takového Káju přeprat. Jeden direkt ho vyřídil. Tedy – jedna direktiva…

Očekávali byste, že bezbožná pravda se chopila vlády a jala se kralovat doopravdy a všude. Jinými slovy: tah nemilosrdně, jako svědčil Malý Bobeš o časech minulých a předminulých,

měli by jeho potomci svědčit o době současné!

Divíte se, on má Bobeš potomky?

Řekl bych, že ano. Nikoli náhodou vznikl sám z pera učitelova, i jeho potomci přišlí na svět na psacích stolech někdejších učitelů. Honzík, který odvážně podnikl svou cestu (a pak si o tom četly celé generace školních dítek), Martin, který se octl v ráji… Od Plevy k Říhovi a Ryškovi je cesta přímá, ale Bobešovi potomci se svému předkovi zatraceně málo podobají. Jejich příběh není nesen bezbožnou pravdou a nedozvíme se od nich, jakým zázrakem je život na venkově tak jiný než býval za Bobšových časů. Honzík nebo Martin (zase je – prosím – beru jako vyslance určitého literárního typu) mají spíš zatraceně blízko – ke Kájovi Maříkovi. Ostatně ani Voříškovic děti ze Stodůlek by se asi s Kájou nestrkaly…

Divíte se, co je to za nesmysl?

Pošlete ty hochy k Wolkrovu rentgenu, žádná nenávist, ba ani žádná agresivita se nenajde. Ti hošíci jsou mírní a spokojení, neboť jejich předkové – jménem Bobeš například – dosáhli svého. Teď se konstituoval svět, s nímž je užitečné být zadobře, harmonické vztahy se prý rozhostily mezi lidmi, nikde žádná bída, nikde žádný pláč a skřípění zubů…

Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že dítě má v pravý čas dostávat masivní dávky harmonizujících živin, souladných příběhů, které ho přesvědčí, že by se nemělo bát lidí, neb to nejsou vlci, a nemělo by trnout hrůzou ze života, neb není peklem. A snad ani očistcem. Ale když je krmě příliš jednotvárná, když je těch harmonizujících živin na talíři ažaž – a bezbožné pravdy vyschly…

Není to docela tak, věru, že ne.

I v minulých letech byli autoři, kterým surový zážitek vedl pero. A podařilo se – tu a tam – takovou výpověď přednést i mladým čtenářům. V roce 1986 – zas uvádím jen jeden výmluvný příklad – vyšla Remonta Ludmily Klokanové. Vyšla v ostravském Profilu a podrobněji se o ní psalo – to není vtip – vlastně až letos.

Její hrdina už není tak docela malý, je to chlapec na prahu dospívání. Ale to, co zakouší, museli někdy protrpět i mnohem mladší: je to chlapec ze statku a záhy po Únoru se jeho otec stane podezřelý, ztrácí se ve vezení, chlapec s matkou musí rodný dům opustit, jeho bída je zoufalá. Výraz remonta se týká výcviku koně – a tenhle chlapec dostal vskutku koňskou dávku osudové nepřízně. Tedy ne strádající proletář, ale strádající příslušník majetné vrstvy… Pro Malé Bobše byl majetek (ve zkratce řečeno se známým filozofem) v podstatě krádež. Když potom takoví Malí Bobšové usedli za předsednické stoly družstev, muselo to s majetkem jít od deseti k pěti, nebyli s to pochopit, že to není dar od ďábla, ale nástroj, docela pozemský, reálný nástroj, s nímž se musí vládnout, aby byl k něčemu…

Jestliže Remonta Ludmily Klukanové zastupuje tu nejdrsnější životní zkušenost, pak takové knížky, jako je Jarda Samorost Elišky Horelové či Kluk od vody Hermíny Frankové si kladou zase jiný cíl. I tady vystupují potomci Malého Bobše, a mají tu kuráž, že svým otcům nebo strejcům dávají na vědomost, jak je jejich šafářování mizerné, když to prohlédly i děti –

Ona zdánlivě rozhodnutá partie, v níž Malý Bobeš přepral Káju Maříka, byla tedy rozhodnuta jen v onom doslovném smyslu: vydával se Pleva, a nikoli Háj. Ale jinak se – tak už to ve světě chodí – věci vyvíjely spletitěji. A to je důkazem toho, že přemoci protivníka štemplem a pisátkem není tak snadné, ba není ani nadlouho možné.

Ušlechtilý Kája, jenž svým příběhem rozněžní něžné duše (a asi sotva pohne těmi kluky, v nichž je něco z Bobše) byl poražen a vstal z mrtvých. Díky tomu, že Honzíkové a Martinové dostali svou úlohu v době, kdy se mělo na něho zapomenout, neztratil se aspoň tak docela jeho duch…

Jistě, je to všechno přehnané, kdybychom nepřeháněli, nevznikla by karikatura a neuvědomili bychom si znaky a rysy, které se při nezainteresovaném pohledu rozplývají.

Ptáte-li se teď, kdo tedy vlastně koho přepral, když žádné rvačky de iure ani de facto nebylo, mohu říci: odskákala to nadlouho literatura, poněvadž ta stará hra, v níž bezbožná pravda a zbožná lež patří k sobě a v nenápadném souladu modelují obraz světa, ta stará hra se provozovala s překroucenými pravidly.

Nebojím se, když teď Kája Mařík vypadá na chvíli jako hotový Fénix.

Sladkostmi se člověk neuživí. To platí i o četbě.

A tak se brzy ti dva, Bobeš a Kája, pomyslně poperou zas. Budou se jistě jmenovat jinak, ale my je poznáme. A budeme – doufám – dělat všechno pro to, aby jeden druhého nepřepral.

Je zapotřebí obou.

(Z besedy na Šrámkově Sobotce 1991)