Kája Mařík
Úvod > Zajímavosti > Komunističtí ideologové vs. Kája

Komunističtí ideologové vs. Kája

V prázdninové čísle mníšeckého zpravodaje z roku 1987 vyšel článek, který velmi podráždil komunistickou vrchnost tím, že příliš „velebil“ Káju a jeho autorku (a jak se zdá, zejména tím, že explicitně neřekl čtenářům, co si má o Kájovi myslet správný pokrokový občan socialistického státu).

V dalším čísle zpravodaje to hleděli napravit a otiskli text reagující na původní článek. Je to opravdu výmluvný dokument své doby, předkládáme zde jeho doslovný přepis.

Pozn. Někteří lidé označovali hanlivě M. Wagnerovou jako „kostelničku“.


Začátek článku z Mníšeckého zpravodaje č. 67 z roku 1987(in Mníšecký zpravodaj č. 67 z r. 1987)

Ohlas na článek
aneb ještě ke Kájovi Maříkovi a „kostelničce“ z prázdninového čísla Zpravodaje

Z uvedených článků na čtenáře dýchá atmosféra c. k. „selanky“, vykreslované kdysi s větším či menším uměním na stránkách mocnářských čítanek a domácích kalendářů.
V tomto duchu pokračovala po první světové válce řada buržoazních autorů i mnoho jejich lokálních napodobitelů, rozsévajících maloměšťáctví a naivní klerikalismus mezi veřejnost.
Setká-li se dnešní čtenář s obdobným literárním projevem, poněkud užasne a začne přemýšlet „co chtěl básník říci“. Byl to snad návod k jednání dospělých a výchově mladé generace podle pokynů farské kuchařky, případně v duchu otištěné básničky „z notýsku pí K.“? Byla historie našeho lidu skutečně spojena pouze s idealistickými až naivními žánrovými obrázky? Máme nahradit střízlivý a vědecký pohled na minulost podobnými maloměšťáckými výjevy? Takové dojmy články totiž velmi silně vzbuzují, i když věříme, že tak míněny nebyly.
Vážíme si význačných postav minulosti našeho města a rádi na ně vzpomínáme. Neměli bychom se však nechat unášet maloměšťáctvím a vyzdvihovat tyto osoby na piedestal vyšší, než jim v národním měřítku náleží. Ano, Kája Mařík byla ve své době kniha bezesporu čtivá a líbivá – pro určitý okruh čtenářů, ochotných nazírat okolní svět zorným úhlem autorčiných idealistických představ. Již tehdy v ní však řada čtenářů viděla únik z reality. Vždyť chudák Kája by pod autorčiným výchovným působením neobstál – a což teprve dnes. Není divu, že největšímu českému kritiku a učiteli Julia Fučíka F. X. Šaldovi nestála díla M. Wágnerové za vážnou zmínku, a to i přes jeho pouto k Mníšku vyvolané hlubokým a opětovaným citovým vztahem k manželce F. X. Svobody.
Autorem článků postrádané mezilidské hodnoty hledá dnešní čtenář spíše v Říhově Malém Bobši nebo v Janovi Fr. Kráľa, nemluvě o Babičce Boženy Němcové. Jestliže se Marie Wágnerová neprosadila svým literárním dílem ani v národním, natož světovém měřítku, má to svůj dobrý důvod – vkus čtenářů. Těžko můžeme vyčítat našim nakladatelstvím, že se ve své ediční politice řídí ohledy na literární kvalitu a nevracejí se k dílu Felixe Háje právě tak, jako se nevracejí k desítkám autorů někdejších románů o svatbách chudých švadlenek s bohatými továrníky. Tyto literární „skvosty“ své doby byly rovněž přeplněny vykreslováním ušlechtilých lidských vlastností, zatímco skutečnost ve společnosti byla jiná.
Dnešní společnost nemá důvod vracet se k dílu M. Wágnerové a nic jí nemohou přinést ani vzpomínky „kostelničky“ nebo nostalgické popisování procesí na Svatou Horu, pokud nejsou zasazeny do konkrétního společensko-historického rámce a souvislostí své doby, pokud není ukázána také druhá strana mince. Je přirozeným lidským rysem na špatné zapomínat a příslušníci starší generace vždycky měli své „zlaté časy“ v době svého mládí. Pokud se rozhodnou rozdělit se o své vzpomínky s veřejností, neměli by tak činit jednostranně.
Cesta ke zvýšení informovanosti čtenářů a přitažlivosti Zpravodaje může těžko vést prostřednictvím návratů k etickým a estetickým normám, které byly předmětem kritiky pokrokové veřejnosti již za první republiky a v naší společnosti jsou dávno překonány.

–JD–