Kája Mařík
Chyba 401: Neautorizov�no

Chyba 401: Neautorizov�no

Svět Káji Maříka

(předmluva ke knize Děti Káji Maříka, vydalo nakladatelství Jan v edici RETRO, 1991)

Eduard Martin

Kája Mařík — už toto legendární jméno vyvolává obvykle dvě reakce: při té první se tvář toho, kdo jméno zaslechl, podivuhodně mění, uvolní se, usmívá. Stává se náhle bezbrannou, dětskou.

Druhá reakce je téhle první naprosto protikladná, ten, kdo jméno Kája Mařík zaslechl, se tváří příliš dospěle. Ušklíbne se a ironicky povzdechne…

Jaký vztah má dnešní dítě ke Kájovi Maříkovi?

K té postavičce, která se Zdeňou probíhala dětstvím celých generací českých dětí, která v něm žila i tehdy, když Kája nesměl vycházet a byl spolu s Karafiátovými Broučky považován za knihu z nejnebezpečnějších…

Pokud mohu soudit z hojných zpráv, které mám z rodin svých známých, žije Kája dál, dál se probíhá průseky v brdských lesích, dál je jedním z nejlepších a nejmilovanějších kamarádů malých čtenářů.

Dětských knih, které by v plné slávě přežily víc než čtyřicet let potlačování, není mnoho.

Je třeba vytvářet tradici, a mizí-li tradice, mizí knihy i autoři z povědomí. Rodiče kupují dětem to, co sami četli v dětství, přenášejí tak své zamilované autory jako štafetu. Knihy, které nejsou dobrodružné, mají v podobné situaci malou šanci — když se změní podmínky, které knize zjednaly úspěch, mění se často zásadně její ohlas — dítě už takové posunuté četbě neporozumí.

Proč tedy žije Kája?

Proč byl nedostupným snem návštěvníků antikvariátů, hitem inzerátů a patřil k nejpůjčovanějším knihám soukromých knihoven ?

Nejobvyklejším vysvětlením těch, co Káju Maříka odmítají, je, že „ Kája“ je kýč.

Pokud není podána přesná definice kýče v dětské literatuře, je lehké takhle označit — a naopak z podobného nařčení ubránit — většinu knih.

Těžce nemocná paní Marie Wagnerová — tak znělo pravé jméno autora skrytého pod pseudonymem F. Háj —, která horečně psala stránku za stránkou svého slavného cyklu, jistě vypočítavá nebyla. Pamětníci shodně vzpomínali na její štědrost, lidumilnost… rozhodně jí nešlo o to, zbohatnout… Myslím, že jí, zklamané, trpící, opuštěné paní na lážovské faře, šlo o to, o co jde těm, kteří se přes čtyřicet let stále pídí po jejích knížkách o Kájovi Maříkovi.

Šlo jí o to ukázat, že lidský život, navzdory vší trýzni, zklamání, smutku, samotě, smrti a stesku, má smysl.

A že má smysl právě — navzdory — všem těmto početným zlům, trápením.

Je zákonité, že Kája Mařík je dílo křesťanské autorky.

Je zákonité, že je obrazem křesťanského života.

Těžce trpící paní Wagnerová musela být křesťankou zřejmě proto, aby vůbec mohla být. Patřila k lidem, kteří potřebují naději a jistotu ke své existenci.

Kritika může namítnout, a také namítá, že v cyklu o Kájovi byla tato zoufalá snaha po idyle přehnána… Myslím ale, že právě tímto, co se knize vytýká, si kniha získává lásku — pravě svou touhou po radostné jistotě, bezpečí, řádu.

A vytýkat přebytek takovéto touhy je nedorozumění.

Dítě si v sobe nese úžasnou potřebu harmonie.

Stačí se usmát na dítě v peřince, odpoví vděčným úsměvem. Má schopnost úsměvu vrozenou. Děti, na které se dospělí neusmívají, tvrdí psychologové — ztrácejí schopnost usmívat se. A jsou i takové knihy, které se usmívají… Dítě potřebuje kolem sebe usměvavou harmonii, jistotu, čisté vztahy — a pokud toto kolem sebe nalézá, je nejen šťastné — ale jak říká zkušený pediatr — takové dítě je i daleko fyzicky zdravější, odolnější.

Dospělý si nalézá náhražky jistot, nadějí.

Ale dítě chce jistotu. Chce mít alespoň jistotu, že jistota je. Pohybuje se v neznámém, neodhadnutelném světě a jistotu potřebuje bytostně. Dítě chce naprostou jistotu. Ne náhražku. Není ještě tak zkušené, aby dokázalo samo sebe úspěšně obelhávat… Chce vidět milující se, radostné, spravedlivé rodiče, domov bez hádek, odměněné dobro, potrestané zlo. Dítě chce pohádky. Jenomže pohádky přece nejsou kýče, vycházejí ze základních potřeb lidského rozumu i srdce, tak, jak z nich po svém vychází i Kája Mařík.

V zobrazování světa dětí a v zobrazování světa pro děti jsou dva základní přístupy. Ten první, s kterým vděčně souhlasím, spočívá v tom, ukázat malému dítěti základní hodnoty čisté, jasné, neposkvrňované. Dítě je zrcadlem, nese v sobě to, co v sobě odrazilo; konečně i Freud hovoří o základním významu prvních otisků… Dítě imituje, tím se učí — imituje-li dobré a čestné, nese si s sebou otisk jasného světa do stáří. Druhý přístup k literatuře pro děti je opačný. Vychází z toho, že dítě je třeba předčasně utužovat, dávat mu injekce neladů, líčit rozpadlé vztahy, hádky, smrt, zavalovat dítě tísní, aby potom, až se s tím vším setká při dospívání, bylo zvyklé a nezaskočené. Pokud jsem mluvil s psychology, tento přístup, který zní tak moudře, v praxi jaksi nevychází. Z rodin, kde děti mají všechny podmínky k pozdější otužilosti, vychází nejvíc pacientů dětských psychiatrií.

A Kája Mařík splňuje navíc základní potřebu dítěte: radostné poznání světa.

„Kája“ nelíčí svět bezproblémově, jsou v něm úmrtí, nemoci, bolesti, někdy v takové míře, že v málokteré „moderní“ dětské, knize byly popsány tak silně. Ale „Kája“ je ukazuje z úhlu, kterým je posvěcuje, dává smysl všemu, i tomu, co se jinak jeví nesmyslné.

„Kája Mařík“ je encyklopedie, velká encyklopedie, podávaná epickým způsobem. Nevyhýbá se snad ničemu, ale vše zařazuje do velkého radostného řádu.

Jistě, svazky díla F. Háje jsou nevyrovnané, paní Wagnerová prý psala i při největších bolestech, psala na kdeco, na pytlíky od mouky, ze kterých byly řádky teprve, bez její účasti, přepisovány… Ale na stránkách jejího nevyrovnaného díla je přesto navzdory vší nevyrovnanosti veliká vyrovnanost.

Jazyk F. Háje je v nejlepších místech krásný a silný, podivuhodný v dialozích, paní Wagnerová patřila k velkým přirozeným vypravěčům, kteří měli dar odposlechu, tímto darem upomíná na velké vypravěče venkovské prózy typu K. V. Raise.

Poznal jsem spoustu lidí, kteří ,,Káju“ milovali, pro které znamenal i v dospělosti návrat do dětství. I když se k jeho stránkám nevraceli, vracívali se ve vzpomínce do jeho nálady, jeho jistoty, k jeho naději. Poznal jsem hodně lidí, kterým pomáhal překonávat právě „otužovací“ dětství. Slyšel jsem vyprávět o psychicky zmrzačeném chlapečkovi v dětském domově, který v „Kájovi“ ležel a úsměv nad knihou byl jediný úsměv, jaký u něj vychovatelé viděli.

Obálka knihy Děti Káji Maříka, foto: Mirdule.Edice RETRO se chce vracet i k těmto dětským kníhám — ukázat, co děti četly a co stále čtou, protože to zřejmě číst chtějí. Chtějí — a potřebují.

Kniha o manželství Kájí a Zdeni a o jejich dětech je rozloučením autorky s jejími nejpopulárnějšími postavami. Byla vydána až po scelení základního sedmidílného cyklu — a nepatří k vrcholu této ságy. Ale i tak potěší mnoho těch, kteří s Kájou probíhali brdskými průseky. Tato kniha totiž splňuje odvěkou touhu čtenářů: neopouštět své literární hrdiny. Pokračování Tří mušketýrů se také nevyrovná prvním svazkům Mušketýrů, i tak po něm však čtenář vděčně sáhne.

U tolika knih by se čtenář rád dozvěděl, dopátral, jak pokračovaly osudy postav, které si zamiloval. Autorů, kteří svým čtenářům tuto touhu splnili, není mnoho, Felix Háj naštěstí patří mezi ně, vypráví o svých postavách tak zaujatě, až je vidět, že psal nová a nová pokračování nejen kvůli svým čtenářům, ale i kvůli sobě. Jsou autoři, kteří utíkají do světa svých knih před světem, který je obklopuje — a je zajímavé, že právě oni líčívají svůj svět tak, že se stává jejich čtenářům domovem.

Jisté zkušenosti se od doby, kdy závěr „maříkovské epopeje“ vznikal, pronikavě posunuly, změnily — mnohé v knize změnou společenského vývoje a dobového vnímání zapůsobí dnes naivně, neuvěřitelně… Neobratně. Ale pod skořápkou, která zestárla a změnila se, zůstává jádro. Jádro, kvůli kterému přežívá dílo F. Háje jako dílo tolika jiných vypravěčů, jejichž doba se rozplynula.

Kniha o Kájových a Zdeniných manželských osudech je nejméně známá ze všech knih, které paní Wagnerová své nejpopulárnější postavě věnovala… Vyšla, pokud je mi známo, jen jednou v malém nákladu a zachovala se na rozdíl od mnohokrát vydávaného cyklu možná už jen v několika „učtených“ polorozpadlých exemplářích. Z jednoho z mála dodnes nedotrhaných výtisků bylo pořízeno toto vydání.

Svazek „Kájovy děti“ v tomto vydání nazvaný Děti Káji Maříka je tedy epilogem cyklu. Čtenář se v něm setkává s Kájou a Zdeňou v jejich manželství, poznává jejich děti a pokračování osudů těch, které zná z předešlých dílů.

Rozpory v literárním hodnocení celého cyklu vystoupí zřejmě na této knize zvlášť zřetelně. Kdo ji bude chtít přísné kritizovat, bude to moci udělat snadno, tak snadno, nemusí se při tom vůbec namáhat. Ale kdo se bude chtít dozvědět, jak to s „jeho“ Kájou bylo dál, otevře knihu bez úmyslu konat tuto snadnou kritiku. Snadnou … a zbytečnou. Felix Háj nebyla James Joyce.

Ostatně literatura složená jen z velkých experimentátorů a inspirátorů by byla jednostranná, jako literatura omezená jen na velké lidové vypravěče.

Ale —jak často to už bývá — knihy, které doba na léta zavrhne — takové knihy zůstávají ty nejmilovanější.

Lidé milují knihy, ne kritiky knih.

Lidé milují příběhy.

Edice RETRO se i v dalších svazcích obrátí k řadě knih, jejichž čtenářsky ohlas byl podmíněn dobou, ale s dobou nepohasl. Edice si neklade za cíl přinášet jen vrcholná, ale pozapomenutá díla — je spíše vzpomínkovou výpravou do země, do které český čtenář dlouho nemohl vejít… Do zapomínaných literárních krajin, kde trpělivě čekají živé děje, lidé, osudy, které souzní s dnešními…

Děti Kaji Maříka jsou první z těchto retrospektivních výprav.

Slyšel jsem pozoruhodný obrat „fetovat Káju Maříka“.

Když jsem ho zaslechl poprvé, pobavil mne.

Ale proč ne — proč by nemohly být pro děti i takovéto látky, látky tohoto druhu, které jsou vlastně antidrogami.

Neodvádějí od tohoto světa —

Odvádějí od jeho smutků k jeho radostem.

Neotupují — naopak bystří a vyostřují vnímání hodnot, pomáhají je zřetelné dělit na ty, které si zaslouží odmítnutí, a na ty, které si zaslouží souhlas.

Nenasazují růžové brýle, rozhodně ne —

Nasazují brýle vlídné moudrosti, která jediná dokáže udělat z našeho prostředí takové, ve kterém jsou rádi dospělí i děti.

Drogy nejsou třeba — jsou třeba takovéto antidrogy.

A možná se drog užívá právě z nedostatku antidrog.

Lidé, kteří si navykli považovat za skutečné jen to zlé a neharmonické, a sami sebe proto považují za realisty, nebývají šťastní.

A dítě má živelnou potřebu být šťastné —

Moderní prostředí se samo o sobě často stává drogou, která otupuje, zlhostejňuje, zmalátňuje vnímání vlastního života.

A tehdy nastupuje potřeba antidrog zvlášť výrazně.

Bohužel, zdá se, že jsou stále vzácnější —

Proč by neměly být znovu k dětem přivedeny právě antidrogy, které přinášejí úsměv, jistotu a laskavý obraz ideálu…

To, co si dítě v dětství zamiluje, hledá prý celý život.

A zamiluje-li si harmonii, nebude to špatné ani pro ně ani pro ty kolem něho…