Chyba 401: Neautorizovďż˝noSvět Káji Maříka(předmluva ke knize Děti Káji Maříka, vydalo nakladatelství Jan v edici RETRO, 1991) Eduard Martin Kája
Mařík — už toto legendární jméno vyvolává obvykle dvě reakce: při té
první se tvář toho, kdo jméno zaslechl, podivuhodně mění, uvolní se,
usmívá. Stává se náhle bezbrannou, dětskou. Druhá reakce je téhle
první naprosto protikladná, ten, kdo jméno Kája Mařík zaslechl, se
tváří příliš dospěle. Ušklíbne se a ironicky povzdechne… Jaký vztah má dnešní dítě ke Kájovi Maříkovi? K té
postavičce, která se Zdeňou probíhala dětstvím celých generací českých
dětí, která v něm žila i tehdy, když Kája nesměl vycházet a
byl spolu s Karafiátovými Broučky považován za knihu
z nejnebezpečnějších… Pokud mohu soudit z hojných
zpráv, které mám z rodin svých známých, žije Kája dál, dál se
probíhá průseky v brdských lesích, dál je jedním z nejlepších
a nejmilovanějších kamarádů malých čtenářů. Dětských knih, které by v plné slávě přežily víc než čtyřicet let potlačování, není mnoho. Je
třeba vytvářet tradici, a mizí-li tradice, mizí knihy i autoři
z povědomí. Rodiče kupují dětem to, co sami četli v dětství,
přenášejí tak své zamilované autory jako štafetu. Knihy, které nejsou
dobrodružné, mají v podobné situaci malou šanci — když se změní
podmínky, které knize zjednaly úspěch, mění se často zásadně její ohlas
— dítě už takové posunuté četbě neporozumí. Proč tedy žije Kája? Proč byl nedostupným snem návštěvníků antikvariátů, hitem inzerátů a patřil k nejpůjčovanějším knihám soukromých knihoven ? Nejobvyklejším vysvětlením těch, co Káju Maříka odmítají, je, že „ Kája“ je kýč. Pokud
není podána přesná definice kýče v dětské literatuře, je lehké
takhle označit — a naopak z podobného nařčení ubránit — většinu
knih. Těžce nemocná paní Marie Wagnerová — tak znělo pravé jméno
autora skrytého pod pseudonymem F. Háj —, která horečně psala stránku
za stránkou svého slavného cyklu, jistě vypočítavá nebyla. Pamětníci
shodně vzpomínali na její štědrost, lidumilnost… rozhodně jí nešlo
o to, zbohatnout… Myslím, že jí, zklamané, trpící, opuštěné paní
na lážovské faře, šlo o to, o co jde těm, kteří se přes
čtyřicet let stále pídí po jejích knížkách o Kájovi Maříkovi. Šlo jí o to ukázat, že lidský život, navzdory vší trýzni, zklamání, smutku, samotě, smrti a stesku, má smysl. A že má smysl právě — navzdory — všem těmto početným zlům, trápením. Je zákonité, že Kája Mařík je dílo křesťanské autorky. Je zákonité, že je obrazem křesťanského života. Těžce
trpící paní Wagnerová musela být křesťankou zřejmě proto, aby vůbec
mohla být. Patřila k lidem, kteří potřebují naději a jistotu ke
své existenci. Kritika může namítnout, a také namítá, že
v cyklu o Kájovi byla tato zoufalá snaha po idyle přehnána…
Myslím ale, že právě tímto, co se knize vytýká, si kniha získává lásku
— pravě svou touhou po radostné jistotě, bezpečí, řádu. A vytýkat přebytek takovéto touhy je nedorozumění. Dítě si v sobe nese úžasnou potřebu harmonie. Stačí
se usmát na dítě v peřince, odpoví vděčným úsměvem. Má schopnost
úsměvu vrozenou. Děti, na které se dospělí neusmívají, tvrdí
psychologové — ztrácejí schopnost usmívat se. A jsou i takové
knihy, které se usmívají… Dítě potřebuje kolem sebe usměvavou harmonii,
jistotu, čisté vztahy — a pokud toto kolem sebe nalézá, je nejen
šťastné — ale jak říká zkušený pediatr — takové dítě je i daleko
fyzicky zdravější, odolnější. Dospělý si nalézá náhražky jistot, nadějí. Ale
dítě chce jistotu. Chce mít alespoň jistotu, že jistota je. Pohybuje se
v neznámém, neodhadnutelném světě a jistotu potřebuje bytostně.
Dítě chce naprostou jistotu. Ne náhražku. Není ještě tak zkušené, aby
dokázalo samo sebe úspěšně obelhávat… Chce vidět milující se, radostné,
spravedlivé rodiče, domov bez hádek, odměněné dobro, potrestané zlo.
Dítě chce pohádky. Jenomže pohádky přece nejsou kýče, vycházejí ze
základních potřeb lidského rozumu i srdce, tak, jak z nich po
svém vychází i Kája Mařík. V zobrazování světa dětí a
v zobrazování světa pro děti jsou dva základní přístupy. Ten
první, s kterým vděčně souhlasím, spočívá v tom, ukázat
malému dítěti základní hodnoty čisté, jasné, neposkvrňované. Dítě je
zrcadlem, nese v sobě to, co v sobě odrazilo; konečně
i Freud hovoří o základním významu prvních otisků… Dítě
imituje, tím se učí — imituje-li dobré a čestné, nese si s sebou
otisk jasného světa do stáří. Druhý přístup k literatuře pro děti
je opačný. Vychází z toho, že dítě je třeba předčasně utužovat,
dávat mu injekce neladů, líčit rozpadlé vztahy, hádky, smrt, zavalovat
dítě tísní, aby potom, až se s tím vším setká při dospívání, bylo
zvyklé a nezaskočené. Pokud jsem mluvil s psychology, tento
přístup, který zní tak moudře, v praxi jaksi nevychází.
Z rodin, kde děti mají všechny podmínky k pozdější
otužilosti, vychází nejvíc pacientů dětských psychiatrií. A Kája Mařík splňuje navíc základní potřebu dítěte: radostné poznání světa. „Kája“
nelíčí svět bezproblémově, jsou v něm úmrtí, nemoci, bolesti,
někdy v takové míře, že v málokteré „moderní“ dětské, knize
byly popsány tak silně. Ale „Kája“ je ukazuje z úhlu, kterým je
posvěcuje, dává smysl všemu, i tomu, co se jinak jeví nesmyslné. „Kája
Mařík“ je encyklopedie, velká encyklopedie, podávaná epickým způsobem.
Nevyhýbá se snad ničemu, ale vše zařazuje do velkého radostného řádu. Jistě,
svazky díla F. Háje jsou nevyrovnané, paní Wagnerová prý psala
i při největších bolestech, psala na kdeco, na pytlíky od mouky,
ze kterých byly řádky teprve, bez její účasti, přepisovány… Ale na
stránkách jejího nevyrovnaného díla je přesto navzdory vší
nevyrovnanosti veliká vyrovnanost. Jazyk F. Háje je
v nejlepších místech krásný a silný, podivuhodný v dialozích,
paní Wagnerová patřila k velkým přirozeným vypravěčům, kteří měli
dar odposlechu, tímto darem upomíná na velké vypravěče venkovské prózy
typu K. V. Raise. Poznal jsem spoustu lidí, kteří
,,Káju“ milovali, pro které znamenal i v dospělosti návrat do
dětství. I když se k jeho stránkám nevraceli, vracívali se ve
vzpomínce do jeho nálady, jeho jistoty, k jeho naději. Poznal jsem
hodně lidí, kterým pomáhal překonávat právě „otužovací“ dětství. Slyšel
jsem vyprávět o psychicky zmrzačeném chlapečkovi v dětském
domově, který v „Kájovi“ ležel a úsměv nad knihou byl jediný
úsměv, jaký u něj vychovatelé viděli. Edice
RETRO se chce vracet i k těmto dětským kníhám — ukázat, co
děti četly a co stále čtou, protože to zřejmě číst chtějí. Chtějí — a
potřebují. Kniha o manželství Kájí a Zdeni a o jejich dětech
je rozloučením autorky s jejími nejpopulárnějšími postavami. Byla
vydána až po scelení základního sedmidílného cyklu — a nepatří
k vrcholu této ságy. Ale i tak potěší mnoho těch, kteří
s Kájou probíhali brdskými průseky. Tato kniha totiž splňuje
odvěkou touhu čtenářů: neopouštět své literární hrdiny. Pokračování Tří
mušketýrů se také nevyrovná prvním svazkům Mušketýrů, i tak po něm
však čtenář vděčně sáhne. U tolika knih by se čtenář rád
dozvěděl, dopátral, jak pokračovaly osudy postav, které si zamiloval.
Autorů, kteří svým čtenářům tuto touhu splnili, není mnoho, Felix Háj
naštěstí patří mezi ně, vypráví o svých postavách tak zaujatě, až
je vidět, že psal nová a nová pokračování nejen kvůli svým čtenářům,
ale i kvůli sobě. Jsou autoři, kteří utíkají do světa svých knih
před světem, který je obklopuje — a je zajímavé, že právě oni líčívají
svůj svět tak, že se stává jejich čtenářům domovem. Jisté
zkušenosti se od doby, kdy závěr „maříkovské epopeje“ vznikal,
pronikavě posunuly, změnily — mnohé v knize změnou společenského
vývoje a dobového vnímání zapůsobí dnes naivně, neuvěřitelně…
Neobratně. Ale pod skořápkou, která zestárla a změnila se, zůstává
jádro. Jádro, kvůli kterému přežívá dílo F. Háje jako dílo tolika
jiných vypravěčů, jejichž doba se rozplynula. Kniha
o Kájových a Zdeniných manželských osudech je nejméně známá ze
všech knih, které paní Wagnerová své nejpopulárnější postavě věnovala…
Vyšla, pokud je mi známo, jen jednou v malém nákladu a zachovala
se na rozdíl od mnohokrát vydávaného cyklu možná už jen v několika
„učtených“ polorozpadlých exemplářích. Z jednoho z mála
dodnes nedotrhaných výtisků bylo pořízeno toto vydání. Svazek
„Kájovy děti“ v tomto vydání nazvaný Děti Káji Maříka je tedy
epilogem cyklu. Čtenář se v něm setkává s Kájou a Zdeňou
v jejich manželství, poznává jejich děti a pokračování osudů těch,
které zná z předešlých dílů. Rozpory v literárním
hodnocení celého cyklu vystoupí zřejmě na této knize zvlášť zřetelně.
Kdo ji bude chtít přísné kritizovat, bude to moci udělat snadno, tak
snadno, nemusí se při tom vůbec namáhat. Ale kdo se bude chtít
dozvědět, jak to s „jeho“ Kájou bylo dál, otevře knihu bez úmyslu
konat tuto snadnou kritiku. Snadnou … a zbytečnou. Felix Háj nebyla
James Joyce. Ostatně literatura složená jen z velkých
experimentátorů a inspirátorů by byla jednostranná, jako literatura
omezená jen na velké lidové vypravěče. Ale —jak často to už bývá — knihy, které doba na léta zavrhne — takové knihy zůstávají ty nejmilovanější. Lidé milují knihy, ne kritiky knih. Lidé milují příběhy. Edice
RETRO se i v dalších svazcích obrátí k řadě knih,
jejichž čtenářsky ohlas byl podmíněn dobou, ale s dobou nepohasl.
Edice si neklade za cíl přinášet jen vrcholná, ale pozapomenutá díla —
je spíše vzpomínkovou výpravou do země, do které český čtenář dlouho
nemohl vejít… Do zapomínaných literárních krajin, kde trpělivě čekají
živé děje, lidé, osudy, které souzní s dnešními… Děti Kaji Maříka jsou první z těchto retrospektivních výprav. Slyšel jsem pozoruhodný obrat „fetovat Káju Maříka“. Když jsem ho zaslechl poprvé, pobavil mne. Ale proč ne — proč by nemohly být pro děti i takovéto látky, látky tohoto druhu, které jsou vlastně antidrogami. Neodvádějí od tohoto světa — Odvádějí od jeho smutků k jeho radostem. Neotupují
— naopak bystří a vyostřují vnímání hodnot, pomáhají je zřetelné dělit
na ty, které si zaslouží odmítnutí, a na ty, které si zaslouží souhlas. Nenasazují růžové brýle, rozhodně ne — Nasazují
brýle vlídné moudrosti, která jediná dokáže udělat z našeho
prostředí takové, ve kterém jsou rádi dospělí i děti. Drogy nejsou třeba — jsou třeba takovéto antidrogy. A možná se drog užívá právě z nedostatku antidrog. Lidé,
kteří si navykli považovat za skutečné jen to zlé a neharmonické, a
sami sebe proto považují za realisty, nebývají šťastní. A dítě má živelnou potřebu být šťastné — Moderní prostředí se samo o sobě často stává drogou, která otupuje, zlhostejňuje, zmalátňuje vnímání vlastního života. A tehdy nastupuje potřeba antidrog zvlášť výrazně. Bohužel, zdá se, že jsou stále vzácnější — Proč by neměly být znovu k dětem přivedeny právě antidrogy, které přinášejí úsměv, jistotu a laskavý obraz ideálu… To, co si dítě v dětství zamiluje, hledá prý celý život. A zamiluje-li si harmonii, nebude to špatné ani pro ně ani pro ty kolem něho…
|