Kája Mařík
Úvod > Román > Autorka Káji Maříka

Autorka Káji Maříka

Marie Wagnerová-ČernáMarie Wagnerová-Černá, autorka Káji Maříka, měla nesporně spisovatelský talent. Její životní osud jí však nedal šanci včas ho uplatnit. Až v závěru života, přesně v létech 1926–32, jí shoda okolností umožnila dostat se na spisovatelskou dráhu, aniž by před tím o to vážněji usilovala.

Pokusme se nahlédnout do životního osudu této mníšecké rodačky. Když Školák Kája Mařík „chytil za srdce“ čtenářskou veřejnost, tu se lidé začali zajímat nejen o Káju, ale i o jeho autorku. To rozhodlo, že se stala spisovatelkou. Při pohledu na ni bereme v úvahu dobu, ve které žila a co jí osobní postavení, společnost a politické poměry dovolily.

Wagnerová se narodila v Mníšku 27. 5. 1887 – tedy za Rakouska. Její rodiče přišli do Mníšku odjinud a neměli žádný movitý majetek. Vyrůstala v poctivé katolické rodině a měla starší sestru Viličku. Vychodila obecnou školu v Mníšku a měšťanku na Dobříši. Byla dcerou řídícího učitele Augustina Černého a měla se stát také učitelkou. Ale po dvou letech studií na klášterním učitelském ústavu v Českých Budějovicích přešla na Vyšší dívčí školu v Praze, kde též studovala klavír u Zdeňka Fibicha. Její studentské mládí vlastenecky prožívalo emancipaci českého národa za Rakouska.

V devatenácti letech se provdala za učitele Viléma Wagnera a v roce 1907 se jí narodil syn Vilda. Snad spoléhala jako většina žen tehdejší doby, že manželství jí přinese nejen mateřské uspokojení, ale i určité sociální zajištění. Nečekaný rozpad manželství – v tehdejší době neobvyklý – přinesl jí, věrné katoličce, trpké zklamání a sociální nejistotu. Lze pochopit, že v životě tato mladá žena postrádala potřebné sebevědomí. Vždyť místo pevné vlastní rodiny byla odkázána na trvalé soužití s rodiči.

Nejtemnějším obdobím autorčina života byla právě doba jejího manželství, o němž se mi podařilo zjistit pramálo. Hilda Hojerová-Uhrmannová píše v roce 1938 v časopise Jas, že Marie Wagnerová prožila svá svobodná léta v idylickém Mníšku, v kraji kouzelných brdských lesů, a proto byla schopna vyjádřit nesmírné bohatství citů, uplatněných na pravém místě a na každé stránce svého Káji, co odstavec setkáváme se s nějakým ušlechtilým činem, což na duši dítěte zdárně působí. Krátce se zmiňuje: jen několik let prožila se svým mužem na Zlíchově. Ve školní kronice jsem zjistil: na mníšecké škole učil od roku 1900 do roku 1911 učitel Vágner (s jednoduchým V) a nevím, byl-li to právě její manžel.

Marie zastupovala svého otce ve funkci varhaníka v mníšeckém kostele a řídila chrámový zpěv. Účastnila se kulturního života v obci jako členka Sokola a hrála ochotnicky divadlo. Zejména za 1. světové války a po ní byla bída a Manka, tak se jí říkalo, chodila na trávu – lidé jí potkávali s mašlí v kadeřavých vlasech, s nůší na zádech a s kozou na provaze. Její matka Filipina Černá působila v Mníšku jako industriální učitelka do roku 1910. Učitelští rodiče bydleli ve školním bytě, který stejně jako škola byl v budově čp. 57, která je dnes sídlem městského úřadu. Asi v r. 1924 byl její otec dán do penze a celá rodina se přestěhovala na faru k faráři Rausovi. Její matka brzy nato zemřela a Manka se stala na faře hospodyní, ale farářovu domácnost spíše řídila – byla tu ještě služebná.

Fara v Mníšku pod BrdyKdyž faráře Rause předčasně pensionovali, stěhovala se s ním a s otcem do tzv. Jirsova domku u nádraží, dnes už do lepší podoby přestavěného, kde kněz brzy zemřel. V té době již Wagnerová věděla, že má rakovinu, a hledala útěchu v alkoholu. Mnozí to nedovedli pochopit a pomlouvali ji. Před tím byla pomlouvána jako farská kuchařka. To souviselo s protikatolickou kampaní za 1. republiky, jejímž důsledkem bylo, že mnoho katolíků přestoupilo do tehdy nově vytvořené církve československé, nebo se stalo ateisty. I v Mníšku se tehdy odehrával protináboženský boj, v jehož čele stála národně socialistická strana s ředitelem měšťanské školy Kuchařem. V obranném postavení na protipólu byla Wagnerová. Kuchař měl osobní ambice, stal se dokonce krátce i mníšeckým starostou, ale pak musel z Mníšku odejít.

Nelze nezaznamenat, jak významné bylo pro Wagnerovou její přestěhování na faru. Z oken fary pozorovala děti, jdoucí do školy nebo ze školy, odposlouchávala jejich řeč a hovory, což jí později posloužilo při psaní kájovských příběhů. Zpočátku psala články a povídky do novin a kalendářů. Osudově šťastné pro ni bylo, že přispívala do dětského katolického časopisu Anděl strážný, který vycházel v Brně za redakce P. Emanuela Masáka. Od jednoho brněnského maříkologa jsem se dověděl, že s redaktorem Masákem korespondovala, on ji povzbuzoval k další práci a vlastně ji uváděl do literatury. Proto počáteční její tvorba vycházela v Občanské tiskárně v Brně. Prý bylo kdesi uveřejněno 80 jejích prosebných i děkovných dopisů, psaných právě uváděnému Masákovi, které prý věrně zachycují její život.

Farář Raus Na faře Wagnerová horlivě psala: na útržky papíru, na sáčky od potravin na úmrtní oznámení, jich bylo na faře vždycky dost, na okraje novin. Pan farář její klikyháky luštil, přepisoval a odesílal do tisku. Psaní jí bylo úlevou nad manželským nezdarem. Tak se stalo, že pan farář vyluštil a opsal první díl Káji a poslal do Brna. Ten vyšel v roce 1926 v Občanské tiskárně – a už to začalo. Čtenáře první díl vysoce zaujal a žádali si další díly. Souběžně s tím začali si čtenáři žádat jinou tvorbu od F. Háje, začala se ozývat jiná nakladatelství (např. z jižních Čech). Autorka najednou byla „na roztrhání“. Nastalo 7 let jejích literárních žní. „Úrodným lánem“ se stalo Brno a jižní Morava. V Praze by byla nenašla pochopení – naopak, pro Prahu byla tehdy jako katolička nevítaná. Praha stála v čele protináboženského boje. (Až po Sametu si Praha pospíšila – za jiné politické konstelace byl už Kája dobrý pro byznys.)

Marie Wagnerová-Černá zemřela 25. července 1934. Ani po smrti neušla pomluvám. Prý skončila sebevraždou v tzv. Kněžskejch nedaleko Jirsova domku. Proto prý byla pochována v rohu mníšeckého hřbitova. Skutečnost je taková, že si přála být pochována vedle hrobu svých rodičů, a ten je právě v rohu hřbitova. (Otec Manku přežil o 4 roky.) Rakev vynášeli z mníšeckého kostela sokolové, nad hrobem promluvil kamarád z dětství učitel Frič a připravenou smuteční řeč přečetl F. X. Svoboda. Její hrob dal upravit Okrašlovací spolek. Na úmrtním oznámení bylo: „Odešla všem, kteří je milovali, odešla dětem, kterým psala knihy o radosti, veselí a ušlechtilosti.“

Hrob Marie Wagnerové-Černé a hrob jejích rodičů, setry a švagra na mníšeckém hřitověOd její smrti uběhl drahný čas, který nám všem odměřoval jiné a nové starosti, ale lidé nezapomněli. Mníšečtí i mimomníšečtí se zastavují u hrobu autorky Káji, aby buď položili kytičku, poupravili hrob nebo v zamyšlení vzpomněli této šťastné i nešťastné ženy. Je i několik těch, kteří o hrob pečují. V r. 1988 byla světlá, mrazem prasklá náhrobní deska Felix Háje vyměněna za novou v tmavším provedení – údajně nákladem mladého muže, který nechce být jmenován. O hrob jejích rodičů se však už nemá kdo starat.

Wagnerová a Kája patří dnes literární historii, která je v minulosti oba vůbec neuznávala a nevím, zda je v budoucnu někam zařadí. Kdosi Wagnerovou ohodnotil, že byla mistrem dětských příběhů. V Kájovi se vyslovila pro svět dobrých lidí. Proto vyslala do světa svého Káju, aby dospělé i děti k dobrému burcoval a nabádal. Za komunistů se stal literárním disidentem. Dnes sice už může „vyjít na podbrdské průseky“, ale je vyjukaný, když poznává současný sobecký svět, a je nesvůj, když na knižních pultech je ve společnosti erotických lahůdek. A je mu dobře, když poznal, že lidé na něj nezapomněli a že pochopili ideu hodnot, které dnes v mezilidských vztazích tolik postrádáme.

Antonín Krása, In: Zpravodaj Městečka pod Skalkou č. 87, 31. 1. 1992

 

Antonín Krása (1917–2005) byl dlouhá léta učitelem v Mníšku pod Brdy. Ve svém volném čase se zabýval bádáním po reáliích ze života Marie Wagnerové-Černé, publikoval na toto téma množství článků (zejména v regionálním tisku) a je také jedním z autorů knihy „Kája Mařík, skutečnost nebo legenda?“

Antonín KrásaJsem z maříkologů asi jediný, který ve svém mládí nečetl Káju Maříka, a to proto, že mi prostředí, v němž jsem žil, Káju nenabídlo. Já byl zaujat Babičkou a později Jindrou, hraběnkou Ostrovínovou. Na Káju jsem „narazil“, až když jsem učitelsky „zakotvil“ v Mníšku. Jako knihovník mníšecké knihovny jsem za okupace „zachraňoval“ Jiráska, Masaryka a některé katolické autory, za totality pak Javořickou, Snížka a F. Háje, kteří nevyhovovali reálnému socialismu. A tak mimo jiné jsem zachránil l. vydání Káji Maříka, které paní Wagnerová s vepsaným věnováním darovala mníšecké obecní knihovně. To jsem se ale ještě o Káju hlouběji nezajímal.

Kolem roku 1975 začala se rozvíjet jakási „invaze“ ctitelů Káji Maříka do Lážova. Zájemci přicházeli, přijížděli, psali – dotazovali se. Zakazovaný Kája „žil“. Většinou návštěvy končily u mne. V Lážově nebyl nikdo aspoň trochu kájovsky zasvěcený. Musel jsem se Kájou zabývat.

Ctitelé Káji leccos věděli, obohacovali mne o nové poznatky a svými dotazy mne přiváděli „na stopy“. Cítil jsem povinnost odměnit se jim „reálnými" znalostmi. Doháněl jsem zpoždění. Začal jsem „listovat“ v Kájovi a v Řídících Malince, abych se trochu orientoval v literární fikci a v místní realitě. Pátral jsem po dokumentech a vyptával jsem se u místních pamětníků. Někdy něco nehrálo, musel jsem ověřovat z jiné strany a porovnávat. Lážov - a dokumentů tak žalostně málo. I v tom je doklad autorčiny tragiky. Za dvacet let se u mne vystřídalo víc jak sto padesát zájemců, z nichž cca třicet bylo zapálených a z těch třiceti se zrodilo asi patnáct „znalců“, vlastně maříkologů. Korespondovali jsme spolu. Stejně je to div! Tolik lidí z Čech a z Moravy – katolíků, jinověrců a ateistů, starých i mladých, nikým nedirigovanych – „se našlo“ pro stejnou myšlenku, vedeno snad především svým srdcem. A kolik je těch, o kterých nevíme?

(Z knihy „Kája Mařík, skutečnost nebo legenda?“, str. 75–76)